V roce 1938 napsali hudební skladatel Hans Krása a spisovatel Adolf Hoffmeister dětskou operu Brundibár. V polovině roku 1941 představení nacvičil Rafael Schächter s několika přáteli jako dárek k padesátinám ředitele sirotčince v Praze na Hagiboru. Architekt František Zelenka vytvořil na jevišti ohradu z prken, na které umístil kulisy postav zvířátek s otvory pro obličeje dětí.

V Praze se představení hrálo pouze dvakrát a navíc tajně, protože kulturní činnost byla už v té době Židům zakázaná. V srpnu 1942 Hans Krása odjel s transportem do Terezína, mnozí jeho spolupracovníci a děti ho brzy následovali.

Rudolf Freundfeld-Franěk přivezl do ghetta klavírní výtah a ujal se vedení zkoušek na půdě Drážďanských kasáren. Do práce neustále zasahovaly transporty. Dětské herce odvezené do koncentračních táborů na východě musely nahrazovat děti z nových transportů. Po více než dvou měsících zkoušení se 23. září 1943 v Magdeburských kasárnách konala premiéra. Do podzimu 1944, kdy z Terezína odjížděly poslední transporty, odehrálo asi padesát pět repríz, hrálo se v průměru jedno představení týdně.

Tenhle obdivuhodný počin byl ovšem zneužit. Na jaře 1944 se terezínské ghetto chystalo na návštěvu komise Mezinárodního červeného kříže, která měla zhodnotit jeho funkci „vzorového“ ghetta, které „vůdce daroval Židům“. Brundibár byl vybrán jako představení, které se komisi předvede.

Architekt Zelenka dostal materiál na vylepšení kulis a kostýmů - zkrášlení Brundibára se muselo stihnout přes noc. Závěrečné scény Brundibára se ještě v létě 1944 natočily pro propagandistický film Theresienstadt (známějším pod názvem Vůdce daroval Židům město).

Děj opery je zhruba tento: Aninka a Pepíček mají nemocnou maminku, která ke svému uzdravení potřebuje mléko. Děti nemají peníze. Jak je získat je napadne, když uvidí na trhu flašinetáře Brundibára, který si vydělává peníze hraním. Budou zpívat na ulici. Brundibár je však zlý a děti překřičí. V noci přijdou zoufalým dětem na pomoc zvířátka z plakátů a druhý den pomohou dětem přezpívat flašinetáře. Děti si vydělají na mléko pro maminku, ale padouch Brundibár jim jejich výdělek sebere. Děti nad ním však nakonec zvítězí.

Závěrečný verš z pera Adolfa Hoffmeistera zněl: „Kdo má rád maminku s tatínkem a naši rodnou zem, je náš kamarád a smí si s námi hrát.“ Erik A. Saudek pro provedení opery v terezínském ghettu přepsal závěr na: „Kdo má právo rád a při něm obstojí a nic se nebojí...“ Finále se stalo jakousi terezínskou hymnou.

Na dětskou operu Brundibár jsem si vzpomněla, když jsem četla v Právu, že se nám přece jenom vrátí koupaliště na Lhotce. To totiž prodal Pozemkový fond České republiky v roce 2004 slovenskému brundibáru Milanu Fiľovi, který je několik let pronajímal lidem, kteří plovárnu dál vedli, ale v roce 2011 nájem zrušil s tím, že pozemku hodlá využít k výstavbě rezidenčního bydlení.

Ano, zámožní rezidenti by měli pěkný výhled na možná jezírko, které by z koupaliště jeho architekt vytvořil, a obrovskou smuteční vrbu, symbol toho místa. Je nepochopitelné, jak si mohl (kdokoli!) myslet, že území, které je v územním plánu vedeno jako rekreační, uprostřed velkého sídliště, bude změněn status na stavební pozemky.

Slovenský podnikatel koupaliště s tím úmyslem kupoval, musel tedy mít nějaké záruky, které si nejspíš dobře zaplatil, takže se pak rozpoutalo několik let obtížných jednání. Ta dospěla ke svému konci — rada městské části Praha 4 se usnesla, že koupaliště odkoupí za peníze, které získá prodejem budovy gymnázia PORG. Pan Filo koupaliště na Lhotce koupil za třicet milionů, teď za ně — zpustlé a tři roky vypuštěné — dostane padesát osm milionů.

Noviny psaly, že zájem občanů o zachování koupaliště zvýšil cenu nemovitosti. Starosta Prahy 4 se vyjádřil, že je to nejlepší možný výsledek dlouhého vyjednávání, na jehož konci můžeme být rádi, že nám ten zlý Brundibár nakonec musí vrátit, co nikdy neměl dostat, a ještě na tom dobře vydělá.

Obraz zlých hokynářů známe z povinné četby děl socialistického realismu (i když Brundibár je pěkné dílko avantgardy). Jak mohlo vůbec k prodeji toho romantického místa uprostřed panelákového sídliště dojít je člověku protivno vypisovat, dá se to najít na internetových stránkách iniciativy, která pro zachování koupaliště vznikla.

No jasně, zlý Brundibár by se nikdy na takovém koupališti nekoupal, ten si může dopřát onačejší vodu, a co je mu po sockách, které se tísní v panelákových králíkárnách. Podobný přístup k obyvatelstvu Prahy ovšem osvědčil i zástupce státu, který v roce 2004 nemovitost prodával.

Možná, kdyby se nezačalo tak kriticky psát o tvorbě územního plánu, že by to nakonec dopadlo tak, jak Brundibár chtěl — nechal by pozemek deset let ladem (v tom smyslu se i vyjádřil) a pak, až by byl úplně zdevastovaný, by zatlačil na změnu územního plánu. Jenomže teď možná tuší, že by se mu to nemuselo podařit, tedy ta změna územního plánu myslím. A tak to vzal zkrátka stylem „malá domů“, však dvacet osm milionů je taky dobrých.

„Jsem rád, že zastupitelé nákup pozemků koupaliště schválili,“ uvedl starosta Prahy 4. „Otevírá se tím možnost obnovit a znovu otevřít tento unikátní přírodní areál veřejnosti, a zároveň je toto rozhodnutí definitivní zárukou, že na tomto místě nikdy nevyroste žádný developerský projekt.“

„Koupaliště není po více než dvou letech bez řádné péče v dobrém stavu, ale jsme připraveni udělat vše pro to, aby od dubna 2015 mohlo opět sloužit veřejnosti. Pro první etapu obnovy máme vyčleněno sedm milionů korun,“ uvedl 1. zástupce starosty.

V libretu Adolfa Hoffmeistera dětem pomůžou proti Brundibárovi zvířátka z plakátů. Kolem lhoteckého koupaliště je obrovitých plakátů zvaných billboardy také dost. Vlastně by se o získání koupaliště z rukou hamižného brundibára dala napsat zase taková socialistická pohádka. Jen zvířátka z plakátů by asi nebyla těmi správnými pomocníky.