Generální ředitel České televize Petr Dvořák dostává za svou práci měsíční mzdu 230 tisíc korun. Rada České televize mu nad to ve středu schválila bonus 2,3 milionů.

Průměrně brali zaměstnanci České televize v loňském roce 37 173 hrubého měsíčně. Statistici zpravidla v souvislosti s průměrnou mzdou hovoří o tom, že na ní dosáhne jen horní třetina zkoumaného souboru. V tomto případě můžeme říct, že dvě třetiny z necelých tří tisíc zaměstnanců České televize si odnáší každý měsíc za odvedenou práci výrazně méně, než je oněch 37 tisíc.

Jde přitom o částku, která výrazně převyšuje průměrnou mzdu státních zaměstnanců, ta v roce 2013 činila 25 107 korun. Přestože v případě České televize hovoříme na rozdíl od institucí placených ze státního rozpočtu o veřejnoprávním subjektu, který je financovaný z koncesionářských poplatků, můžeme si zajisté dovolit konstatovat, že podobné praktiky existují i v jiných podnicích s vlastnickou majoritou státu.

V ČEZu, v Českých drahách, v Lesích ČR či v Českých aeroliniích je rozdíl mezi mzdami na vrcholných manažerských pozicích a řadovými zaměstnanci podobný, ne-li mnohdy i výrazně vyšší.

O kolik produktivnější je ale ve své pracovní činnosti generální ředitel jakékoli z veřejných zdrojů placené instituce než například lékař, zdravotní sestra, vysokoškolský učitel, ministři, prezident, ústavní soudci či státní úředníci a učitelé a učitelky na základních a mateřských školách? Oč dělají svou práci hůře, než generální ředitel České televize nebo Českých drah?

Argument našich oponentů známe: generální ředitel České televize má nesrovnatelně větší odpovědnost, čelí neskonale intenzivnějším tlakům, musí být daleko více, než si mnozí z nás dokážeme vůbec i jen představit, odolný vůči stresu. Řídí instituci, která je neobyčejně rozsáhlá, komplexní, doslova všeobecně sledovaná.

↗

Výše platu generálního ředitele ČT je sama o sobě mimořádnou odměnou a oceněním jeho kvalit.  Foto: Michal Kalášek, Mediafax

Jeho odpovědnost je tedy mimořádná. A navíc za krátkou dobu, po níž působím v Radě ČT, ani nemohu říct, že bych se setkal s čímkoli podstatnějším, co bych chtěl generálnímu řediteli vytknout. Pro mě podstatný a dlouhodobě palčivý problém ředitele studia ČT Brno například vyřešil po mém soudu nejlepším možným způsobem.

Přesto přese všechno jsem na středečním jedenání Rady ČT nezvedl ruku pro výroční odměnu tak, jak byla navržena, tedy v plné výši desetinásobku jeho měsíční mzdy. Hlasoval jsem proti ne z toho důvodu, že bych nebyl schopen ocenit práci Petra Dvořáka. Mám ale za to, že existují situace, kdy je třeba jednat principiálně, nenechat se vtáhnout do debaty o podstatných podružnostech.

Principiální téma je zde toto: po pětadvaceti letech ve svobodných poměrech jsme se dopracovali do stavu, který sociologové označují za společnost nesouměřitelnosti. Příjmové i majetkové nůžky se rozevírají způsobem, který ohrožuje existenci střední vrstvy a spolu s ní i samu podstatu demokracie.

„Plat generálního ředitele musíme srovnávat s platy na podobných postech v soukromém sektoru,“ říkají ale někteří z našich oponentů a dodávají, že se uchylujeme k demagogii a populismu. Přitom je to obráceně: nesouměřitelnosti v příjmech je třeba čelit vždy, všude a za všech okolností. Snažme se omezit nesmyslné platy manažerů v soukromém sektoru: daněmi i jinými regulacemi.

Nadto: proč v úvaze o adekvátnosti výroční odměny generálního ředitele nevyjít z opačné perspektivy a nepodívat se dolů, na příjmy níže postavených zaměstnanců a nepokusit se hledat přiměřenější a — řekněme to na rovinu — rovnostářštější, příjmovou diferenciaci? Výše jeho platu je přece sama o sobě mimořádnou odměnou a oceněním jeho kvalit. Je vysoká natolik, že by nad ním ledaskdo mohl právem pozdvihnout obočí.

Nevzít při rozhodování o výroční odměně generálnímu řediteli ČT kontext celospolečenský, znamená uvažovat v rovině, která zavání těžko uvěřitelnou arogancí a znevažováním práce a důstojnosti všech, kteří pracují na nižších pozicích, a mnohých, kteří navzdory tomu, že zodpovědně, kvalitně a s velkým nasazením pracují, žijí v permanentní nejistotě.

Jsou to ostatně tyto segmenty obyvatel, nikoli generální ředitel, které čelí úzkostem, tlakům a stresu doprovázenými pocity vlastního selhání, neboť stačí málo a propadnou se na samý okraj či dno společnosti. A dodejme, že jde o léčku, kterou na ně nastražil současný systém: celá na odpolitizovaném individualismu vystavěná rétorika není ničím jiným než bohapustou lží, každý student bakalářského programu sociologie ostatně ví, že čím dál větší počet jedinců čelí situacím, které nelze řešit v individuální rovině.

Jinak řečeno, jde o systémové selhání: nikoli lidi, nýbrž systém je třeba změnit. Pokud je s nezaměstnaností konfrontováno například okolo třiceti procent lidí do třiceti let věku, nemůžeme je všechny označit za povaleče.

Navíc i mnozí zaměstnaní lidé jsou nuceni pracovat na jeden a půl, ne-li na dva úvazky, v opačném případě by totiž nezajistili své rodině ani to nejnutnější k důstojnému životu. Neumím si představit, že bych s vědomím stále se rozšiřujícího segmentu sociálně vyloučených, v čase mizení střední třídy a v době permanentní ekonomické nejistoty zvedl ruku pro 2,3 milionu vysokou odměnu komukoli, kdo je placen z veřejných zdrojů.

Obrazně řečeno: dávám přednost životu ve společnosti, kde mají úplně všichni příjmy v rozmezí od dvaceti do dvou set tisíc, před životem ve společnosti, kde se čím dál větší množství lidí protlouká s čím dál většími starostmi, zatímco na druhé straně se vyplácejí milionové odměny manažerům. To je potřeba odmítnout, z principu.