"dianetika a scientologie jsou nauky a systémy praktické práce se sebou, které mají rozvinout určitý duchovní potenciál v člověku" To by se dalo říci třeba také o józe nebo antroposofii, na které se s podobným podezřením jako na antroposofii nehledí. Pan Štampach jistě ví, že scientologie není předmětem podezření jen proto, že její nauky jsou z většinového konvenčního pohledu řekněme potrhlé. To by se dalo přece říci i o antroposofii, ale kdyby Kiska podporoval třeba waldorfské školy, tak by to asi vadilo málokomu. To podezření se vztahuje ke zprávám o manipulacích, nátlaku, intrikách, netoleranci, cílenému obsazování vlivných pozic ze strany scientologů. Možná pan Štampach těm zprávám nevěří, dobře, ale proč se tvářit, že zde hraje roli jen jakási obecná intolerance k náboženským alternativám?

Přirozenou a velice logickou otázkou je, zda lidé dokáží své záležitosti spravovat k vlastnímu dobru sami ze sebe anebo zda k tomu potřebují něco, co je nad nimi. Já si myslím, že sami to nikdy nedokážou a že k tomu potřebují Pána Boha, tedy řád, který je nad nimi a je na nich nezávislý.

Je-li to tak, pak sekulární stát, nebo-li společnost, která se necítí být Bohu odpovědná a neřídí se řádem, jenž jí Bůh dal, nemá žádnou budoucnost.

Takže, platí-li opak a společnost si uvědomuje své poslání, které jí vtiskl Bůh a cítí se Bohu odpovědná, nemůže být sekulární. Musí se totiž řídit pravidly, která jí jednak stanovil Bůh a jednak pravidly, které si stanovila sama, avšak v souladu s Božím řádem.

V takovém případě je zcela správně, když ve jménu společnosti, jež se ubírá Boží cestou, budou na veřejnosti vystupovat vedle lidí, kteří ji spravují v duchu Božího řádu po stránce občanské, rovněž lidé, kteří ji spravují po stránce duchovní, resp. náboženské.

Asi se shodneme s váženým autorem článku v tom, že takto zamýšlena veřejná vystoupení politických špiček doprovázených arcibiskupem katolické církve asi nejsou.

Slovní spojení „náboženský stát“ zní dnes nepěkně, protože si plno lidí pod ním představuje nějakou formu náboženské diktatury, kdy se věřit prostě musí. Jenže náboženský stát může být také společnost, která se shodne na určitých hodnotách, které mají svůj základ v náboženství. A podle takových hodnot se pak řídí.

V našem případě by takovým hodnotovým řádem mělo být křesťanství. V takovém státě nemůže nikdo nutit někoho k tomu, aby konkrétní náboženství – v tomto případě křesťanství (ale klidně i jiné náboženství) – vyznával, ale může a má po všech stránkách (zejména příkladem nezištné služby) lidem ukazovat, že cesta křesťanství je správná a že pravidla stanovená v souladu s křesťanstvím jsou tu k dobru všech.

Jiří Vyleťal

Vím o obviněních na adresu scientologie a vím, jak útoky kontrakultovních iniciativ vyvracejí religionisté a nezávislé soudy. Vím, že pro ty, pro něž je scientologie sektou, je naprosto stejně nebezpečnou sektou i anthroposofie, a třeba jóga nebo buddhismus. Touto pasáží článku jsem protestoval proti sektobijství, resp, proti pokusům o likvidaci etnických a náboženských menšin a zastal se demokraticie, svobody a tolerance. Vám, pane Kubičko, Vaše opačné mínění neberu.