Nedávno zvolený slovenský prezident Andrej Kiska se musel v předvolební kampani potýkat s obviněním, že je scientologem. Připomeňme, že dvojice dianetika a scientologie jsou nauky a systémy praktické práce se sebou, které mají rozvinout určitý duchovní potenciál v člověku. Scientologii doprovázejí i doporučení pro různé oblasti života, mimo jiné i pro podnikání.

Je možné, že nějakým takovým kurzem prošel, nebo že přednášel a publikoval ve společnostech, kde postupují podle metod a postupů, jejichž autorem byl Lafayette Ronald Hubbard. Jde o rozvoj marketingových, manažerských a komunikačních dovedností a postupů, které mají zaručit expanzi firmy. Je to určité pojetí strategie, ale i etiky podnikání.

Nevíme, je-li to tak, žijeme v době mohutné manipulace s informacemi. Ale pokud ano, nemělo by to být v politickém soupeření používáno jako argument. Svá doporučení ohledně ekonomické aktivity mají přece různé náboženské, filosofické a etické směry. Proč by v tom mělo být scientologii zabraňováno? Nemá být naivně se vším akceptována, jako kterýkoli jiný směr, ale ani démonizována.

To, že ve státě, jakým je Slovensko, existuje etablovaná a uznávaná náboženská příslušnost a vedle toho směry, které konvencím neodpovídají a proto jsou omezovány, to je v rozporu s demokratickým pořádkem. Naštěstí to voličům nezabránilo právě tomuto prezidentovi dát důvěru.

Když Robert Fico jako protikandidát a jeho volební štáb na Kisku scientologii vytáhli, jakoby to měla být nějaká hanba, bylo to stejně nečestné a nepřijatelné, jako když Kiska opakoval, že nemá se scientologií nic společného a snad ani neví, co to je. Štítivý odpor vůči „sektě“ Kisku a jeho protivníky spojuje.

↗

Nedávno zvolený slovenský prezident Andrej Kiska se musel v předvolební kampani potýkat s obviněním, že je scientologem. Foto fanpage politika, Facebook

Kiska se po inauguraci na slavnostním zasedání Slovenské národní rady v koncertním sále bratislavského hotelu Carlton přesunul do bratislavského dómu sv. Martina, kde se konala slavnostní bohoslužba. Subjektem, který Slovensko ustavuje je slovenský národ a příslušníkům národnostních menšin se zaručuje omezené (čl. 34, odst. 3 Ústavy) právo na užívání vlastního jazyka, sdružování a vzdělání.

U nás jsou subjektem ustavujícím stát občané České republiky bez ohledu na národnost. Nejsme státem národním nýbrž občanským, Slovenská ústava sice deklaruje v čl. 1, že se stát neváže na žádnou ideologii ani náboženství, ale v preambuli se hlásí „cyrilometodějskému duchovnímu dědictví“. Proto lze náboženské akty při významných státních příležitostech pochopit, jsou-li menšiny (etnické i náboženské) respektovány.

V České republice je těžko pochopitelné, proč na oslavě státního svátku 8. května stojí vedle sebe na tribuně prezident, předseda vlády, předsedové obou komor Parlamentu, ministr obrany, náčelník generálního štábu a s nimi pražský arcibiskup římskokatolické církve. Budí to dojem, že je nakročeno k postupné erozi ústavního principu vyjádřeného v Listině základních práv a svobod slovy: Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.

Jednotlivá drobná a vlastně bezvýznamná narušení ideově neutrálního a sekulárního rázu veřejného života prošlapávají cestu k budoucímu nastolení státní církve. Významnou pomocí k tomu je finanční vybavení římské církve desítkami miliard korun, které postupně obdrží od státu na další financování svého provozu.

Někdo by se mohl domnívat, že ceremoniální akty nejsou tak důležité a nic neříkají o úmyslech nejvyšších státních představitelů. Klement Gottwald si po zvolení za prezidenta v červnu 1948 vyžádal slavnostní děkovnou bohoslužbu (Te Deum) ve svatovítské katedrále a jistě tím nechtěl římské církvi poskytovat nějaká privilegia. Bylo mu vyhověno. Nejde však o názory ústavních činitelů. Jde o funkci církve, jde o to, jakou politickou roli ta či ona státní vrchnost a jí reprezentovaná společenská vrstva od té či oné privilegované, ale obvykle zároveň kontrolované církve očekává.

Ve Velké Británii ani okolnost, že biskupy jmenuje premiér a že vnitřní pravidla anglikánské církve, např. její liturgickou knihu, schvaluje parlament, nevede k poslušnosti církve. Anglikánská církev si zachovává vnitřní odstup od systému a naslouchá skutečné hlavě církve, jíž není královna, nýbrž Ježíš Kristus. Uplatňuje vůči společnosti onu roli, jíž v biblických časech plnili proroci. Je to role sociálně kritická, je to hlasité volání po sociální spravedlnosti v zemi, která těžce doplácí na zhoubné neoliberální recepty, které ekonomice naordinovala Margaret Thatcherová a ve které pokračovali i premiéři domnělé Strany práce (Labour party) Tony Blair a Gordon Brown a jejich vlády.

Zatímco v církvi kvetou anglokatoličtí či svátostní socialisté a inspirují rozhodnutí její reprezentace, domnělé dělničtí politici odebírají finanční politiku vzdělání a kultuře a rozvíjejí systém ožebračování pracovníků. Primas Anglie Justin Welby v roce 2013 řekl: I když se hospodářství vzpamatovává, křesťané, služebníci zranitelného a chudého Spasitele, potřebují jednat tak, aby sloužili chudým a milovali je a je také třeba vznést námitky proti příčinám chudoby.

Duchovní život by nebyl duchovní, kdyby nepřekračoval cokoli masového, hromadného a institučního. Pozvedá nenahraditelnou a nezastupitelně jedinečnou lidskou osobu k plné realizaci přesahující biologické, environmentální, politické a ekonomické danosti. Byl by však klamem nebo sebeklamem, kdyby se nevtěloval do politického a ekonomického života lidí v podobě svobody kombinované se solidaritou a spravedlností.

Duchovní život není jen nereflektovanou či zamaskovanou politikou. Ale je také politikou. Duch vyprázdněný, vysušený, zbavený života je politikou represivní, patriarchální, autoritativní, hierarchickou a konzervativní. Duch, který je dechem života, činí člověka lidským, je také politikou, ale politikou svobodnou, solidární, maskulinní i femininní, respektující menšiny a jejich práva, šetrný k životu, ke všem (i mimolidským) obyvatelům planety a jejich životnímu prostoru.

Duch skutečně vanoucí nepotřebuje ke své inspirativní přítomnosti církevní instituce. Je nezávislý a pomáhá k nezávislosti. Ale dokáže také pořádně překvapovat. Třeba i takovým paradoxem, jako je současný nositel funkce, která po staletí zhášela Ducha, funkce nárokující nejvyšší autoritu duchovní i světskou, funkce papežské. Nechce se člověku věřit, že zrovna z vatikánských komnat zazní autentické a věrohodné svědectví evangeliu. Ale stalo se a nás kriticky naladěné to vede k vážnému zamyšlení.