Zaznělo to už i v Událostech, takže žádná Amerika, ale v zamyšlení nad budoucím dněním na Ukrajině to nelze pominout: v sobotu nastoupivší prezident Petro Porošenko chce, aby boje na východě ustaly už do konce tohoto týdne. A vyhlašuje to opakovaně, třebaže většina pozorovatelů jen nevěřícně kroutí hlavou. Dokáže Porošenko zázraky?

↗

Petro Porošenko dostal od voličů důvěru. Oprávněnou? Foto Ben Sutherland, flickr.com

Jistě, netřeba hned chytat za slovo. „Konec týdne“ nemusí přímo být koncem týdne, našinec oko přimhouří. Ale za stávající situace, to jest při soustavných bojích ve Slavjansku a Kramatorsku, při střetech u různých vesnic v Luhanské i Doněcké oblasti a při stálých potyčkách u hranice těžko věřit, že vše ustane do konce měsíce, natož nyní. Zvláště, když se započítá i neústupnost, resp. neochota jednat bez podmínek u všech zúčastněných stran.

Mluví tak Petro Porošenko jen do větru?

Popravdě, těžko říct. Očekávání spojená s jeho nástupem byla velká — že se dokáže domluvit s každým, a tedy i Ruskem; že vytáhne peníze z Američanů i že otevře Ukrajincům celou EU. Mandát obdržel také silný — volby vyhrál už v prvním kole a všechny konkurenty nechal daleko za sebou, včetně Julie Tymošenkové.

Avšak v období mezi 25. květnem a 7. červnem, tedy volbami a inaugurací, byl Porošenko vidět jen minimálně. V Berlíně se zúčastnil schůzky krizové skupiny, v Normandii pohovořil krátce s Putinem a vydal několik zajímavých, ale spíše jen symbolicky významných prohlášení. Třeba že by si přál inauguraci v Doněcku.

Dnes je tak nastoupivší prezident vnímán víc jako prozatímní figura než jako státník-ideál. V očích většiny pozorovatelů je krizový manažer, který má zejména uplatnit svůj formální i neformální vliv v Rusku a přesvědčit tamní vládu, aby přistoupila na slušnou dohodu o ceně plynu a aby přestala podněcovat, zaštiťovat a podporovat východoukrajinské separatisty. Za to jí, jak se též očekává, může nabídnout určité záruky — něco na způsob federalizace Ukrajiny, přičemž už slíbil decentralizaci státní správy a zachování jazykových práv, a něco na způsob slibu, že se Ukrajině nebudou ani v budoucnu vojáci NATO. O tom nepadlo doposud ani slovo.

Kde tedy bere Porošenko onu jistotu?

Stěžejní nejasnosti

Odpověď na danou otázku lze hledat v kontextu dění. A ten dnes tvoří z vnějšího pohledu zejména nejasnosti. Za prvé a zcela především, z běžného zpravodajství není vůbec jednoznačné, jak kampaň, jíž říkají kyjevští politikové „protiteroristická operace“, zatímco ruská vláda „trestná výprava“, pokračuje.

Samozřejmě, stále se bojuje; je tu přehršel zpráv o střetech u různých Serhijivek, Malinivek, Semenivek, Blahodatných a dalších obcí, jejichž jména napoví něco podstatného jen málokomu. A přirozeně, je tu každodenní porce silných vyjádření různých povstaleckých vůdců.

Ale co dál? Snaží se nasazení vojáci a polovojenská garda především zabezpečit hranici, o čemž mluvil jak dříve prozatímní prezident Aleksandr Turčinov, tak před několika dny právě Porošenko? Nebo se přednostně útočí na ony „bašty teroristů“? A dále: Je možné, že by zasahující armáda se svou jednoznačnou převahou v těžké technice a leteckou dominancí nedokázala odpor potřít, kdyby postupovala skutečně po balkánsku?

Nebo: Síly kyjevské vlády dostávají od Američanů oficiálně zpravodajskou pomoc, taktické rady, generátory a zdravotní výbavu za 23 milionů dolarů a vesty či brýle za dalších pět milionů. O najímaní žoldnéřů se vedou dohady. Ale co separatisté od Rusů?

K dispozici jsou snímky a videa s údajnými zvláštními jednotkami, za Rusy se prohlašujícími instruktory, s poradci či s dobrovolníky. Dále zde máme různé indicie typu poukazů na oděv, zbraně či taktickou dovednost některých skupin bojovníků. Politická vazba mezi Ruskem a separatisty je zřejmá. Lze debatovat nad přísunem zbraní z území Ruska a snad též financí. Důkazy o rozhodném nasazení ruských jednotek na východě Ukrajiny ovšem chybí. Těch pár zaznamenaných oddílů zjevných profesionálů může být najatých, nebo z rozpuštěného Berkutu.

A pak je tu ještě za druhé — otázka míry, do jaké se obyvatelstvo východních regionů s odbojem ztotožňuje. Ano, všichni zájemci dozajista viděli reportáže, v nichž matky děkují separatistickým ozbrojencům, nebo tisícihlavé davy na náměstí skandují „Rossija, Rossija“. A oněch nejméně několik desítek civilních obětí, z nichž smrt některých zachytila opět videa, také na vůli ke kompromisu nepřidá.

Ale byla již skutečně dosažena ona hranice křivdy a zla, za níž už není soužití v jednom státě možné? Ruská a proruská média mají v tomto bodě jasno. Nechce však většina stále spíše záruky a slušný mír?

No, a konečně: Jaký je skutečně zájem a vliv východních kmotrů typu Rinata Achmetova, na jehož apel rozebrali před několika týdny donbaští dělníci povstalecké barikády, leč který posléze odejel do Kyjeva a od té doby mlčí?

Rozhodnutí se blíží

Petro Porošenko se nyní nezdá tak silný, jako se jevil před volbami. Jeho formální politická moc závisí do značné míry na podpoře parlamentních stran, z nichž za ním stojí jednoznačně zatím jen jedna relativně malá — UDAR Vitalije Klička. A jeho pověst jednoho z „všemocných“ oligarchů poněkud ztrácí na lesku při uvědomění, že hodnota Porošenkova majetku nedosahuje ani poloviny sumy, na níž je odhadován majetek Andreje Babiše.

Sebejistota, s níž Porošenko mluví o konci bojů, však dává tušit něco jiného — dává tušit, že nový ukrajinský prezident zná odpovědi na výše uvedené otázky. Nebo si to alespoň myslí.

Ať už je řečené tušení pravdou, nebo právě jen tušením, jedno je jisté: Rozhodující okamžik v bojích na Ukrajině se blíží. Jestliže nedojde konce týdne (resp. do „konce týdne“) alespoň k zjevnému zvratu, když ne k zastavení střílení, bude kyjevský establishment nyní s Porošenkem v čele nucený ke změně přístupu: Buďto přitvrdit, po čemž přibudou další k současným dvěma až třem stům obětí a další k nynějším asi padesáti tisícům uprchlíků, a konflikt se přiblíží ještě více k balkánskému typu, nebo ustoupit. To by znamenalo začít vyjednávat se separatisty bez podmínky složení zbraní, byť zprvu třeba jen polooficiálně.

Zvratem může být například přechodný klid zbraní, který však musí Rusko alespoň neformálně zaštítit a který musejí následovat nějak strukturované rozhovory — v Doněcku, v Moskvě nebo v Ženevě. V každém případě se takto poodhalí onen snad existující Porošenkův smírný plán.

Anebo bude vyhlášeno v konfliktních regionech symbolicky stanné právo a země Západu uvalí další sankce na Rusko — důkaz, že nový prezident je ochoten pokračovat v konfrontaci.

Žádný z uvedených scénářů nebude koncem všech problémů. I když se odmyslí východoukrajinská otázka, čeká politiky nejen z Kyjeva zápas o hospodářskou stabilizaci země, o budoucí geopolitickou orientaci či o podobu vnucovaných reforem. Na každý pád bude však do „ konce týdne“ jasněji. O budoucnosti Ukrajiny i o síle, vlivu a záměrech nového prezidenta Porošenka.