Rok se sešel s rokem a před týdnem jsme v Havlíčkově Brodě v režii Nadace Českého literárního fondu opět rozdávali novinářské ceny. Informace, která snadno zapadne. Když se ale podívám na jména oceněných, ještě intenzivněji ve mne hlodá otázka, proč je tuzemská žurnalistika jako celek tak churavá, když vynikajících jedinců v ní najdeme dost.

Hlavní cenu K. H. Borovského získal Martin Veselovský. Sám jsem jej doporučoval nejen kvůli (dnes už bohužel bývalému) moderování televizních Událostí, komentářů a rozhlasových Dvaceti minut Radiožurnálu, ale i pro výborné uchopení debat před loňskými sněmovními volbami v Českém rozhlase. Byl sice jen jedním kolečkem v dobře šlapajícím soukolí, leč kolečkem nepominutelným. Po dlouhé době se dal pokřik stranických trhovců poslouchat.

Hosté nebyli zváni region od regionu, nýbrž podle témat, kolem nichž se diskuse točila. A Veselovský byl partajním expertům vyrovnaným partnerem. Kdysi jsem si těžko zvykal na jeho úsporný styl a občas stereotypní způsob pokládání dotazů, posléze jsem ale pochopil a ocenil jeho ďábelskost: touto cestou dostal ze zpovídaných víc než květnatě rozprávějící, zdánlivě sofistikovaní či exhibující moderátoři. Kromě toho je Martin Veselovský jedním z mála novinářů, u nichž nemáte šanci poznat, kterému politikovi fandí a kterou stranu (či proud) volí.

Cenu „Novinářská křepelka“ (pro žurnalisty do 33 let) si odvezli Jan Kaliba a Ondřej Koutník. I oni se drží svého stylu. Kaliba navazuje na slavné sportovní reportéry Československého rozhlasu, jakými byli Josef Laufer či Karel Malina — především zájmem o lidské osudy nad rámec branek, bodů, vteřin. Věnuje se zejména dávným a dnes už často zapomenutým šampionům a jejich životům poté, co sešli z očí. Zjednodušeně řečeno: sport pro Jana Kalibu není jen hon za výkony a výsledky, ale i pocity, radost, bolest…

Ondřej Koutník zaujal už na internetovém serveru Česká pozice, nyní píše pro Lidové noviny. Má výborný cit pro výběr a zpracování témat. Ve své roli si může dovolit investigativní aktivismus, díky kterému se například už léta dovídáme o kostlivcích ve skříních pražského magistrátu. Evidentně nepatří k těm, co se spoléhají na informace, které mu někdo podstrčí. Drží se svých postupů a zdrojů, dokáže být neodbytný a lidem pohybujícím se po šikmé ploše slídit neúnavně v patách.

Cena Opus vitae „za celoživotní noblesní komentátorskou a reportérskou činnost“ byla udělena Zdeňku Velíškovi, ačkoli novinařině zasvětil „jen“ zhruba půlku života. Od roku 1968 se totiž musel až do přelomu 80. a 90.let odmlčet. Nyní jej známe coby muže žijícího svou prací.

Jeho televizní kolegové například vzpomínají, jak se Velíšek kdysi iniciativně vrhl na stávku řidičů kamionů ve Francii, kterou zná jako své boty. Stal se také tváří evropské integrace v České televizi a Českém rozhlase. Jeho analýzy a komentáře zpravidla těžko hledají konkurenci.

V pátek, den po ocenění a v první den voleb do Evropského parlamentu v ČR, mne dokonce pan Velíšek převezl: v ČT chválil předvolební kampaň. Kde já jsem viděl omezený okruh témat a trapné mlžení politiků, on si pochvaloval, že tentokrát hlavní roli v kampani nehrály jen obecné „národní zájmy“ či až tuze konkrétní věci, jako třeba olomoucké tvarůžky.

Zdeněk Velíšek si lebedil, že tentokrát museli politici mluvit o Ukrajině, Rusku, společné zahraniční politice, energetice, fiskální politice apod. Musel jsem uznat, že má docela pravdu. Ta špatná kampaň vlastně byla podstatně lepší než všechny předchozí.

Lidé u nás se však přesto k volbám prakticky nedostavili. Jen minimum z nich dalo politikům šanci evropskou integraci rozvíjet, nebo EU rozkládat. Evropa jim je šumafuk. Fajn, chápejme to jako ještě jednu šanci pro ty politické síly, které si rozdělily většinu mandátů a kterým na evropském projektu záleží.

A je to také ještě jedna šance pro média. Ne, nepřidávám se k obvyklému pokřiku, že za všechno mohou novináři. Dokonce v kampani se na nás EU valila z veřejnoprávních sdělovacích prostředků čtyřiadvacet hodin denně. Test, jak to s ní editoři myslí vážně, ale budeme moci vyhodnotit asi tak za čtvrt roku.

Poté, co opadnou povolební emoce, noví europoslanci se usadí ve svých křeslech, bude nalezen šéf Evropské komise i český eurokomisař. Jestli i pak budeme v atraktivních časech sledovat pečlivé zpravodajství z EU a jejích institucí, zaslouží si tato média skutečnou pochvalu. Vždyť i z nich slýcháme, že Unie ovlivňuje náš život, legislativu i ekonomiku víc, než myslíme.

Snad u toho nebudou chybět ani Veselovského otázky na tělo, ani Velíškovy postřehy a rozbory. Tak jako evropské prostředí nastavuje laťku českým politikům, stejně i ocenění profesionálové z novinářského stavu by měli sloužit jako podnět ke zpytování svědomí u těch jejich kolegů, pro které je žurnalistika toliko honem za senzacemi či prostorem pro sveřepé prosazování vlastních rychlokvašených názorů.