Rok se sešel s rokem a před týdnem jsme v Havlíčkově Brodě v režii Nadace Českého literárního fondu opět rozdávali novinářské ceny. Informace, která snadno zapadne. Když se ale podívám na jména oceněných, ještě intenzivněji ve mne hlodá otázka, proč je tuzemská žurnalistika jako celek tak churavá, když vynikajících jedinců v ní najdeme dost.

Hlavní cenu K. H. Borovského získal Martin Veselovský. Sám jsem jej doporučoval nejen kvůli (dnes už bohužel bývalému) moderování televizních Událostí, komentářů a rozhlasových Dvaceti minut Radiožurnálu, ale i pro výborné uchopení debat před loňskými sněmovními volbami v Českém rozhlase. Byl sice jen jedním kolečkem v dobře šlapajícím soukolí, leč kolečkem nepominutelným. Po dlouhé době se dal pokřik stranických trhovců poslouchat.

Hosté nebyli zváni region od regionu, nýbrž podle témat, kolem nichž se diskuse točila. A Veselovský byl partajním expertům vyrovnaným partnerem. Kdysi jsem si těžko zvykal na jeho úsporný styl a občas stereotypní způsob pokládání dotazů, posléze jsem ale pochopil a ocenil jeho ďábelskost: touto cestou dostal ze zpovídaných víc než květnatě rozprávějící, zdánlivě sofistikovaní či exhibující moderátoři. Kromě toho je Martin Veselovský jedním z mála novinářů, u nichž nemáte šanci poznat, kterému politikovi fandí a kterou stranu (či proud) volí.

Cenu „Novinářská křepelka“ (pro žurnalisty do 33 let) si odvezli Jan Kaliba a Ondřej Koutník. I oni se drží svého stylu. Kaliba navazuje na slavné sportovní reportéry Československého rozhlasu, jakými byli Josef Laufer či Karel Malina — především zájmem o lidské osudy nad rámec branek, bodů, vteřin. Věnuje se zejména dávným a dnes už často zapomenutým šampionům a jejich životům poté, co sešli z očí. Zjednodušeně řečeno: sport pro Jana Kalibu není jen hon za výkony a výsledky, ale i pocity, radost, bolest…