V současné době evidují živnostenské úřady přibližně sedm set tisíc žen podnikatelek. Je to o dvacet procent více než v uplynulých třech letech. Jenomže v převážné většině případů se nejedná o podnikatelky vlastnící velké, větší či menší firmy a zaměstnávající další pracovníky. Jedná se o ženy, které „podnikají“ na základě živnostenského oprávnění jako osoby samostatně výdělečně činné.

Pořídit si živnostenský list a začít se nějak živit coby „podnikatelka“ je pro většinu z oněch sedmi set tisíc držitelek živnostenského listu nutnost. „Živnosťák“ si pořizují především ženy, které mají po mateřské a mají problém sehnat práci.

Firmy většinou částečné a poloviční úvazky nezřizují, žena s malým dítětem v předškolním (ale i školním) věku není vnímána jako pozitivní prvek. A tak není divu, že se to živnostnicemi — podnikatelkami jen hemží. Jiný způsob, jak přispět do rodinného rozpočtu není a řada profesí jinak než na živnosťák nefunguje.

V blízké budoucnosti se proto i většina z těchto sedmi set tisíc živnostnic může, pokud ministr financí Andrej Babiš prosadí svůj nápad odebrat živnostníkům daňová zvýhodnění a odpočty, přesvědčit o tom, že přese všechna ujišťování nejsou pro stát ničím jiným než „parazity“. Tak, jak se o živnostnících druhdy hrdinně vyjádřil současný ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek.

Střední podnikatelský stav patřil už za první republiky k pevným sloupům společnosti a ekonomiky. Ze sociálního hlediska se oni sami považovali za střední třídu. Živnostníci byli přirozenou protiváhou středních a velkých firem, tvořili vedle zaměstnanců hlavní zdroj ekonomické síly státu. Politicky se vymezovali mezi extremní levicí a extremní pravicí, názorově měli blízko k pravici i k levici, středu i k reformně socialistickým stranám.

Hlavně však byli početnou skupinou obyvatelstva, která nevyžadovala od státu téměř nic, pouze to, aby jim neházel klacky pod nohy. Patřili k těm, kteří významně přispívali do fondu republiky, když se budovalo opevnění proti Hitlerovi.

Po roce 1948 byli živnostníci početně k neperzekvovanější ekonomickou skupinou. Živnosti byly v komunistickém Československu jako jediné zemi východního, Stalinova bloku prakticky stoprocentně zlikvidovány.

Nyní přichází ministr financí, ve snaze získat prostředky na předvolební sliby, k myšlence odebrat živnostníkům veškeré „výhody“, které až dosud měli. Prý proto, aby zrovnoprávnil živnostníky se zaměstnanci, aby se platbami na daních a dalšími odvody vyrovnali běžnému zaměstnanci. Jinými slovy, i on se touto ideou shoduje s vládním sociálnědemokratickým kolegou Mládkem, že je nutné „parazity“ odrbat ještě více.

Uvažovaný krok by měl do státní pokladny přinést, podle odhadu ministra financí, dvě až tři miliardy korun. O kolik tím ale stát přijde například na DPH za zboží a služby, které by živnostníci realizovali na trhu, se nehovoří. Uvažované miliardy, které chce Andrej Babiš vytřepat z živnostníků, se tak mohou smrsknout.

Proč si ale nějakým jiným způsobem nevyšlápne stejně razantně na ty největší firmy? Odpověď je jednoduchá. Andrej Babiš není živnostník, je majitelem obří firmy, respektive celého konglomerátu velkých firem. Pro velké firmy, pokud nevyužívají na malých zakázkách služeb malých firem a jednotlivců, je malý podnikatel typu OSVČ, tedy živnostník, přirozenou konkurencí. Čím víc trhu těch malých pro sebe velká firma získá, tím lépe.

Přitom ještě nedávno Babiš prohlašoval — a také tím se prosadilo jeho hnutí ve volbách — že je nutné stát řídit jako firmu. Jenže nyní přiznává, že to tak docela asi možné není. Není, nebo nechce? Zřejmě není, a tím se dostal do ještě větší schizofrenie, než mu opozice vytýká, že si jako ministr bude pro své podnikatelské impérium přihrávat malé domů a umetat cestičky.

Schizofrenie ministra financí a podnikatele v jedné osobě spočívá v tom, že jako politik, aby uspěl, musí slibovat. Když slibuje, musí na to mít. Aby na to měl, musí někde vybrat.

Komu ale brát? Těm, z jejichž prostředí přišel? Velkým firmám, nadnárodním korporacím, řetězcům, resp. oligopolům všeho druhu? Jejich zájmy přece, ať chce, nebo nechce, v politice reprezentuje. Takže vezmeme těm bezbranným. Vzít něco zaměstnancům nelze, protože to jsou ti, které i on zaměstnává, ti ho přece také volili. Hloupost.

Jsou zde přece živnostníci, skupina o síle statisíců, kteří nejsou součástí ani velkých firem ani zaměstnanců, lidé, kteří se starají sami o sebe. Pokud vláda a Parlament Babišův návrh schválí, dopadne opatření tvrdě na víc jak půl milionu těch živnostníků, kteří pravidelně platí výdajové paušály.

Co na tom, že prostředky na své živobytí si pořizují ze svého, že nemají placené dovolené (mají-li je vůbec), snaží se nebýt nemocní a tak dále. Mají pár drobných výhod, mohou si něco odepsat, když už ne připsat. Takže jim i to málo sebereme. Postavíme je na rovinu s těmi, kteří mají dovolené placené, mají zaměstnanecké výhody, jsou ze zákona všemožně /ne vždy dokonale) chráněni.

Tragické je, že politické strany, které by se měly o živnostníky zajímat, většinou mlčí. Zastala se jich ODS, ale ta se jich zastala z principu opoziční strany.

Chci jen připomenout, že paušály pro živnostníky byly prosazeny před lety (v roce 2005) za vlády pod mým vedením. ODS do jejich seznamu jen prosadila kategorie, které tam neměly co dělat (advokáti).

Je však zarážející a o to smutnější, že mlčí ti, jichž byli tito malí podnikatelé oporou už za Masaryka a Beneše — sociální demokraté. Dokonce, a nejen ze strany „parazitobijce“ Mládka, se opět stali předmětem přehlížení a pohrdání. Živnostníci byli v meziválečné éře jedním z jejich solidních pilířů.

Premiér Sobotka dokonce prohlásil, že nepokládá „daňové změny týkající se živnostníků za tak dramatické, aby vyvolaly nějaký zásah do jejich životní úrovně“… Nezbývá než doufat, že živnostníci vysloví svou nedůvěru takové politice už v blížících se evropských volbách i v blízkých volbách krajských letos na podzim.

Za války kolovala mezi lidmi anekdota: Na masovém shromáždění v Berlíně řval na celé kolo Adolf Hitler: „A kdo zavinil všechnu naši bídu?“ Ben Cohen vykřikl: „Cyklisti!“ Hitler užasle vzhlédl: „Proč cyklisti?“ „A proč Židi?“ odpověděl Cohen.

Já se ptám: A proč živnostníci?