Pravicovost, liberalismus a konzervati(vi)smus jsou pojmy, které sice v mnoha ohledech splývají, v jiných se však liší, a to mnohdy zřetelně. U pravicovosti se lze ještě spokojit s jednoduchou definicí „vše, co nahrává bohatým“.

Liberalismus, hlásání a prosazování svobody, je už komplikovanější, neboť zatímco současný neoliberalismus nahrává bohatým, původní liberalismus revoltoval proti (bohaté) šlechtě, existuje levicový liberalismus atd. Nejkomplikovanější je pojem konzervatismu, přinejmenším svými potenciálně protichůdnými východisky a důsledky.

V současné době je sice všeobecně chápán jako nahrávající pravici, ale již zakladatel české politologie Karel Havlíček Borovský napsal: „Dejme tomu, že by jistá zem měla nejpěknější ústavu a svobodu, ale že by tato svoboda nebyla po chuti jistým lidem, kteří své bližní rádi utiskují a mají z nich nezasloužený užitek, a že by si tito lidé umínili tuto ústavu zrušit a skrze spiknutí zavést despocii. Všichni přátelé svobody v této zemi budou jistě chtít svou dobrou ústavu zachovat a budou tedy konzervativní.“

Jinými slovy - a je v tom i háček, neboť na to lze pohlížet různě - vše, co se osvědčilo a osvědčuje, je třeba zachovávat a naopak.

Jak před časem napsala Saša Uhlová (parafrázuji:), co je od středu doprava je špatně. Skoro polovina obyvatel dnešního Západu to sice neví či nechápe, neboť je pod vlivem pravicové propagandy, ale tato teze je historicky jasně podložená: co bylo v dějinách pokrokové - všechna úspěšná náboženství a ideologie — přicházelo vždy zleva.

Pravicové propagandě lze čelit jedině velkým a obratným úsilím, neboť neplatí ani tak Havlíčkovo optimistické „nepravda se prosazuje jen do té míry, kolik má za sebou silných paží“, ale v minulosti i nyní platí spíše pesimistické „pravda se prosazuje jen do té míry, kolik má za sebou silných paží“. Dokladem je mimo jiné náš polistopadový vývoj.

Levicoví publicisté dělají podle mne chybu, pokud se angažují jen v levicových médiích. Je to sice na jedné straně v pořádku, protože tím své příznivce vzdělávají a vyzbrojují je pro polemiky s pravičáky, ale účinnější je jít do „jámy lvové“ a působit hlavně v ní.

(Sám proto již nějaký čas sedím na blogu idnes. Schytávám to tam, ale mělo to kromě jiného výhodu, že jsem se po počátečních rozladách docela brzo uklidnil. A občas postupuji skoro záludně: název článku a jeho začátek volím tak, aby se pravičákům líbil a aby se chytili, ale pak je zavedu do pasti. Podle mých zkušeností ani není nutné psát pouze články (veřejně známí levicoví autoři raději pod pseudonymem), stačí jen na ty jejich reagovat a „rozvrtávat“ je, což je často ještě účinnější.)

Že infiltrace je jednou z nejefektivnějších metod, věděli už fašisté a komunisté. Lze ji ovšem využít i pro lepší účely a cíle. Neboť jak napsal Masaryk, proti nedemokratům je za přísně zvážených podmínek morální postupovat i nedemokraticky a hlavně, „kritika slouží pravdě a pravda slouží životu“.