Jiří Pehe a Jan Štern posílili opozici proti stávající vládní politice a její ideologii manifestem. Zvedli novou vlnu odporu proti fiktivním reformám (ve skutečnosti rušení nějakých sto let přijímaných politických a sociálních reforem) a formulování alternativ k nim. Hledali pro svůj postoj název, a dospěli k radikálnímu liberalismu. O liberalismu jako politickém směru se sice začalo mluvit později, ale na počátku moderní evropské politiky proběhl krvavý konflikt mezi spíše liberálními girondisty (a později thermidoriány) a radikálními jakobíny. Je to prostě dvojí dědictví, které je těžké dát dohromady. V radikální linii pokračovali později komunardi, komunisté a další radikální skupiny, pro které byla důležitá spíše rovnost než svoboda. Jejich oponenti by, kdyby to bylo nutné, obětovali rovnost svobodě. Co z toho dvojího by bylo důležité pro liberály, kteří jsou zároveň radikály?

Možná ale manifest nechce spojovat nespojitelné. Nechce radikalismus v obvyklém smyslu, ale přeje si, aby liberalismus byl radikální v původním slova smyslu, tedy pomýšlejí na jeho kořeny (lat. radix = kořen). Chtěli by zutínat podivné pokroucené větve, na nichž rostou trpké plody neoliberalismu. Možná jim tedy vlastně jde o liberalismus prostě jen důsledný.

V manifestu reagují na politiku sociální demokracie, na její nezdary. Kritizují, že není protiváhou tlaku, který na společnost vyvíjí globální kapitalismus a neoliberální ideologie, a že se naopak dostala do vleku neoliberální politiky, a jistým způsobem se stala její součástí. Tato strana prý byla „zprivatizována“ mocnými ekonomickými zájmy stejně jako strany tzv. pravicové. Liberálové tedy kritizují socialisty zleva.

Zřejmě je kus pravdy na tom, že sociální demokracie selhala. Vedení strany se sice postavilo proti pravicově populistickým předvolebním bodům s rasistickým nádechem v případě své organizace v Praze 5. Takto smýšlející osobnosti tam však na kandidátce setrvávají a přicházejí zprávy, že ve stínu zůstávají velmi podobné programové body v jiných pražských obvodech a v jiných sídlech v Česku. Píší mi sociální demokraté, kteří tím trpí a nemohou to podpořit.

Není náhodou, že politický kompas, metoda zařazující strany podle dvou os na základě srovnání jejich programů se sadou obodovaných otázek, posílá všechny české parlamentní strany do pravého horního kvadrantu, tedy mezi strany pravicově autoritativní, pouze sociální demokracie je o něco blíž středu obou os, zatímco např. ODS je daleko vpravo a poměrně vysoko nahoře.

Žijeme prostě ve státě, kde komunisté jsou stranou kulturně konzervativní a nacionalistickou, sociální demokraté jsou ideově a politicky rozežíráni pravicovými populisty na různých úrovních stranické hierarchie a autentičtí demokratičtí socialisté jsou v defenzívě. Strana zvaná dělnická, naštěstí s nevalnými volebními výsledky, je krajní pravicí, véčkaři označovaní někdy za liberální ideové pokračovatele Unie svobody nechají za sebe kandidovat nedávného neonacistu a nejeví se jim to ani po veřejné kritice jako problém a šéf občanské demokracie si za poradce v oblasti lidských práv, kterému, jak se zdá, chce svěřit agendu někdejšího státního zmocněnce pro lidská práva člověku, který obhajuje střílení do demonstrantů, mučení zajatců, omezení všeobecného volebního práva a možnost nastolení pravicového autoritativního režimu. Myslím, že všechny jmenované -ismy ztratily smysl. Důležitá je celková tendence společnosti.

Historik střední generace, kritik komunistického režimu a odborník na novodobé české dějiny, se kterým to občas probírám, spatřuje v celkové atmosféře nad politickými ideologiemi a napříč jejich spektrem, v celkové náladě obyvatelstva analogie mimo jiné s fiktivní demokracií II. republiky (1938—1939), s tehdejšími štvanicemi na svobodomyslné a demokraticky smýšlející občany, dále s naivním budovatelským nadšením a snahou o žulovou ideovou jednotu z let padesátých a také s byrokratičností, únavou a masovým pocitem zmaru v období údajné normalizace v 70. a 80. letech minulého století. Snad zde tuto svou neradostnou vizi někdy podrobně vysvětlí a jmenovitě se k ní přihlásí, což nechci dělat za něj. Zatím je však zřejmé, že politické smýšlení obyvatel neurčuje výběr mezi politickými programy. Spíše naopak na civilizační potíže, krize systému neschopného řešit žhavé problémy na lokální i globální úrovni provokuje v lidech vztek, odpor k demokratickým postupům, hospodskou nedůvěru v politiku vůbec, hledání nepřátel ve všech sexuálně, nábožensky, politicky, etnicky či kulturně odlišných jednotlivcích a skupinách. To někteří s obavami hodnotíme jako progresivní hnědnutí české sociální a kulturní scény, a obáváme se, že politické strany bez ohledu na svá původní východiska se tomuto diktátu veřejného mínění (spíše veřejných dojmů a pocitů) slepě podřizují.

Při kritickém posuzování sociálního, kulturního a politického kataklysmatu české politiky v evropském a globálním kontextu je zbytečné se zaštiťovat názvy politických směrů, natož zvláštně namíchanými a poněkud zbavenými tradičního významu. Naštěstí nejde hlavně o tyto etikety. Jde o vizi cíle, jíž v manifestu nenacházíme, a můžeme nesměle doufat, že je v jeho pozadí a že jimi autoři nechtěli českého burana obtěžovat. A jde o konkrétní návrhy opatření, které je možno zcela (nebo jen mírně selektivně) přivítat.

Můžeme se cítit povzneseni nad socialismy, komunismy, konservativismy, radikalismy, liberalismy a neoliberalismy a hledat reálné odpovědi, vítat vše humanistické a oživující, ať se to jmenuje jakkoli, a odmítat umrtvující autoritářská schémata, i kdyby se zaštiťovala tou nejušlechtilejší tradicí. Jenže se blíží volby a my  se zase budeme muset ve třetině senátních obvodů plus v obvodu opuštěném nedávným senátorem Karlem Schwarzenbergem rozhodovat, zda oslabená pravicová hegemonie ještě dále ztratí, nebo zůstane stabilní, a budeme rozhodovat o místních zastupitelstvích a nepřímo o vedení obcí. Skepse opřená o zkušenost by velela nevolit. Občanská odpovědnost pobízí k tomu, abychom zoufale hledali aspoň jednotlivce, kteří se svým programem a osobními vlastnostmi obstojí.

Naděje na překonání současné plutokracie a nastolení reálné demokracie místo dnešní fiktivní jsou však nepatrné.