To divadelní představení jsem neviděl, nemohu se k němu tedy nijak sám vyjádřit.

Ale co se uměleckého ztvárnění těch nesmírně složitých, propletených, a vposledku snad vůbec neřešitelných a nezodpověditelných otázek viny a neviny, agrese a odplaty v česko-německých vztazích týče, tady snad nedostižným dílem stále zůstává "Kočář do Vídně" režiséra Karla Kachyni, podle novely Jana Procházky. A ještě je nutno jmenovat i "Adelheid" Františka Vláčila.

Já osobně bych jmenovitě onen "Kočár do Vídně" nařídil povinně shlédnout všem, kteří stále ještě jsou schopni zaujímat tu pózu, že vina byla jenom a jednoznačně na jedné jediné straně.

Jakmile se někde zvednou ty vášně, že "my jsme ti utlačovaní" a ti druzí jsou ti ničemové - pak je to okamžitě pojímáno jako legitimizace k vlastním zločinům.

Ano, pane Poláčku, a také Adelheid a Topolův Konec masopustu. Všechna ta díla vznikla v době, kdy připustit, že i ti Němci, kteří rozpoutali a prohráli válku, jsou lidi, nebylo nikterak žádáno, naopak, autoři těch děl se snažili o pravdu, třeba pravdu dílčího osudu - ale to je právě úkol umění. Zatímco ti ideology najatí točili Krále Šumavy a Třicet případů majora Zemana.
No a dnes někteří umělci podlehli jakémusi mámení, že to všechno bylo naopak, a prototože přece komunisti byli zločinci a svině, je třeba říkat, že Němci byli nevinné oběti.
Ale mě, musím říct, to rozdělování na svině a oběti připadá málo inspirativní, i kdyby tomu tak v jednotlivých případech bylo, pravidlům dramatu se to vzpírá a z hledání pravdy se stává agitka pro jedinou vyžádanou verzi.
Teď by asi režisér a dramaturgové inscenace řekli, že tuhle verzi od nich nikdo nevyžadoval, ale to na věci nic nemění.

Tedy, paní Zemančíková, myslím že tím použitým obratem "připustit, že i ti Němci, kteří rozpoutali a prohráli válku, jsou lidi, nebylo nikterak žádáno", jste vystihla nejvlastnější jádro věci.

A ono se nejedná zdaleka jenom o Němce a o Čechy, ale to je vlastně takový zcela základní reflex, jakmile se někde zvednou národní vášně a nenávist, tak ten druhý prostě v tu chvíli "přestane být člověkem", buďto úplně anebo alespoň zčásti, v každém případě už není považován za plnohodnotnou lidskou bytost, a t e d y je možno a je oprávněné a správné ho bít, ponižovat, zabíjet... Jsou to ty nejprimitivnější, pravěké, animální vzorce chování, které tu prolamují a probíjejí skořápku naší civilizace, kulturních norem našeho jednání - ale nedá se nic dělat, za určitých okolností těmto primitivním emocím a pudům podléhají celé velké skupiny populace, případně celé národy! A je jen velice málo takových, kteří se takovéto masové hysterii dokáží za jakýchkoli okolností vzepřít.

Ještě k tomu, že jmenovitě onen poválečný (a pseudo-socialistickým režimem usilovně pěstovaný) simplicistní obraz o démonických Němcích a o nevinných českých holubičkách se dnes leckdy převrací ve svůj pravý opak - no ano, to je to známé malé české "ode zdi ke zdi", ta neschopnost či spíše neochota dokázat postavit se doprostřed samotné pravdy, samotné reality života.

Ono je to vždycky daleko jednodušší, mít prostě své hrdiny a své padouchy, na tomto jednoduchém vzorci staví všechny pohádky, ale také všechny ty indiánky a dobrodružné příběhy neohrožených pistolníků.
Co je ale legitimní a nezbytné pro období dětství (vytvořit si základní představy o věčném souboji dobrého a zlého), a co je možno ještě s chápavým úsměvem nechat být pro období mladického dospívání, s jeho neuhasitelnou touhou po dobrodružství, tak to je už zcela neomluvitelné a netolerovatelné pro věk dospělosti.

Asi právě v tomhle bude ten zcela zásadní problém: velice mnoho lidí se ve skutečnosti nikdy nestanou opravdu dospělými. Totiž, dospělými ve smyslu osobní a charakterové zralosti. I ve věku samotným počtem let pokročilém si stále udržují a pěstují svou vlastní pohádku o dobrém a špatném světě; přičemž - rozumí se - oni sebe samé vidí vždycky zásadně na té správné straně.

Co s tím dělat? Snad si alespoň připomenout jedinečnou moudrost Jana Wericha: "Boj s lidskou hloupostí nikdy nemůžeme vyhrát. Ale nikdy ho nesmíme vzdát."

Není tohle jedna z nejotřepanějších fluskulí? Obzvláště často užívana skutečnými viníky, kteří se tímto rádi vyviňují?
Mě se ekluje ono sebemrskačství, s kterým u agresora živíme jeho pocit oběti. A eklujeme se mi hodnocení tehdejšího jednání Čechů z pozice dnešního stavu světa. Na to, jak byl po válce totálně zlikvidován bezpečnostní systém státu, justice a fakticky neexistovaly složky dohlížející na pořádek /což byla jednoznačně zásluha Němců/, se těch excesů neudálo tolik, abychom se za ně museli neustále omlouvat.Více, než se dokázali Němci omluvit nám. Přitom miska vah viny je zatraceně nakloněna na jejich stranu.
Je mi líto Němců, kteří se nechali zlákat Hitlerem. Ale za to Češi vinou nenesou. Stále častěji slýcháme, že za II. světovou, za Hitlera nese vinu Versailleská smlouva, že Němce uvrhla do takové bídy, z které hledali cestu přes nacismus. Tohle se dá příjmout jen tehdy, pokud člověk zavře oči nad tím, že v Itálii Musollini a ve Španělsku Franco dokázali totožné systémy vytvořit i bez Versaillu. Proč uspěl u Němců Hitler s rasovými zákony? Protože Němci nestrávili výsledky I. světové a stále se cítili nadřazeni jiným. Pýcha, to byl jejich zlý rádce. Moje matka, asi v červnu 1945, nastoupila na MNV jako úřednice. Byla v kontaktu s Němci, vyřizovala s nimi agendu. Byli to vesměs chudáci, domečky jak krabičky od sardinek a měli holý zadky, ale k mamince se chovali jak páni k rabovi. Až na pár světlých vyjímek, většinou sociálních demokratů, kteří pak nebyli odsunuti. Hovořili s ní jen německy, i když česky uměli dobře. Česky hovořili jen tehdy, když se s mým dědkem potřebovali domluvit, aby je převezl za čáru i majetkem, ještě před odsunem. To byla jediná chvíle, kdy jim Čech byl dobrý.
Takový pocit nadřazenosti se nedá vypěstovat za 6 let. Spíše se nedal za 20 let od skončení I. světové odnaučit.

Na tom konfliktu českého a německého živlu je zajímavé to, že německá strana (tj. její nacionalistické křídlo) by počátek veškerých dějin a veškerého bezpráví pozicionovala nejraději do roku 1945, zatímco česká strana do roku 1938 - ale žádná z obou stran by nejraději neviděla nic z toho všeho, co se ve vzájemných vztazích dělo v dobách předešlých. A to právě proto, že k a ž d ý z obou těchto táborů má své vlastní "kostlivce ve skříni", které by tam nejraději nechal pečlivě schované.

Němečtí nacionalisté by nejraději veškerý pohled fokusovali jenom na zločiny a bezpráví odsunu; zatímco pro všechno co za dob okupace bylo ve jménu "Velkoněmecké říše" spácháno na Češích, by nejraději svedli jenom na "toho Hitlera", a nanejvýš pro to naleznou floskule formálních omluv.

Česká strana se naproti tomu velice ráda staví do pozice těch tradičních "nevinných českých holubiček", které nikdy nebyly ničím vinny a nikdy nikomu nezkřivily ani vlásek, a kterým vždycky jenom ti druzí, ti zlí, bezdůvodně ubližují.

Jenže, ta česko-německá historie (a všechna pnutí a všechny konflikty s ní spjaté) opravdu nezačala ani teprve v roce 1945, a ani teprve v roce 1938. Ta pnutí tu byla přinejmenším od dob národního obrození, kdy se ten "sprostý selský lid" národa českého náhle začal domáhat svých národních práv. A děly se tu opravdu takové ošklivé historky, jako že prý někdy ke konci 19. století si jakýsi hospodský někde v Sudetech vyvěsil na svou hospodu desku s nápisem: "Psům, Židům a Čechům vstup zakázán!"

Na straně druhé, jako ve všech nacionálních konfliktech, urážky a rány padaly z obou stran, zdaleka ne jenom z jedné. A nelze přehlédnout: po konstituování První republiky se německý živel, dosud dominantní, rázem stal ve své vlastní domovině živlem pouze trpěným. Masaryk sám sice snad opravdu upřímně mínil své sliby o tom, že v Československu zavede "české Švýcarsko", ale v této své snaze byl značně osamocený, a byli to mnohdy čelní čeští politici, kteří se profilovali vysloveně urážlivě protigermánskými výroky. Je sice pravda, že německá menšina měla v První republice svá práva - ale byla to stále jenom práva m e n š i n y, asi se sotva mohli zbavit pocitu že jsou tu stále jenom pouze jakýmsi trpěným živlem, bez skutečné občanské rovnoprávnosti. A když se k tomu přidá ještě hospodářská krize, za které ze všeho nejvíc utrpěly právě sudetské regiony, pak asi není přílišného divu, že mnozí příslušníci sudetsko-německé menšiny svou spásu začali hledat v napohled vzkvétající a sílící sousední Říši.

To nemá být omluvou pro činy (a zločiny) mnohých Sudeťáků, kterých se tito dopustili v letech okupace; ale má to být poukazem na to, že situace je vždycky mnohem složitější, než jak se zdá z pohledu jenom z jedné nebo z druhé strany. Najít příklady utrpěného bezpráví si vždycky lehce dokáže každá z obou stran; ale naprosto prvním krokem k překonání těchto dob bezpráví je právě to, když si k a ž d á strana dokáže přiznat i to bezpráví, kterého se dopustila ona sama.

Neni problem v tom, ze se skutecne az do r. 1989 o ceskych povalecnych zlocinech prakticky nemluvilo ? Skvoreckeho Zbabelci byli svetlou vyjimkou. Zatim co v Nemecku jsou obcane se svoji "historickou vinou" konfrontovani takrzka denne. Viz. ZDF, nebo Phoenix a to neni zdaleka vse. Mozna jsou ty "plakatove ceske svine" v neci mysli jen reakci na "plakatove nemecke svine", kterych jsme si bez jakekoliv protivahy uzivali ctyricet let.