Fiskální pakt EU je zcela logickým pokusem o vytvoření nástroje řízení společné fiskální politiky. Vzhledem k existenci společné měny je takový nástroj důležitý pro zachování stability. Otázkou však je, zda bude funkční. Už dříve byl přijat Pakt stability a růstu, který při vzniku eurozóny prosadilo Německo. Pravidla uvedená v tomto paktu byla a jsou zcela běžně porušována, a to i ze strany Německa.

V globální finanční krizi se absence fiskální koordinace v eurozóně naplno projevila v strukturálních problémech některých států eurozóny a vyústila v neudržitelný nárůst veřejného zadlužení.

Fiskální pakt by teoreticky vznik těchto problémů omezil, nevěřím však, že budou stanovená pravidla dodržována. Nedůvěra v budoucí dodržování však nemůže být důvodem k odmítnutí fiskálního paktu. Pokud bychom chtěli přistoupit ke společné měně, je podpis tohoto paktu logickou nutností.

Novým aspektem však nyní může být evropská forma kvantitativního uvolňování. Progresivní politiku ECB však brzdí Německo, které zřejmě trpí fobií z inflace (zřejmě pozůstatek dojmů z Výmarské republiky), čímž Evropu poškozují. Současný svět je v měnové válce. USA, Japonsko a Velká Británie „tisknou“ pravidelně miliardy (USA osmdesát až devadesát miliard dolarů měsíčně).

Naše bankovní rada ČNB se také nechala inspirovat a nakoupila si eura za „natištěné peníze“. I v důsledku těchto aktivit sílí deflační tlaky na euro. Proto je měnová politika ECB mnohem důležitější než fiskální pakt. Problém však je, že i když jsme také akcionářem ECB, je tato banka pod silným vlivem Německa a velkých finančních skupin. ECB zřejmě proto hájí jejich zájmy.

Pozitivním důsledkem fiskálního paktu může být ekonomická stabilizace, negativem pro někoho může být princip sounáležitosti, nebo zvýhodňování některých zemí. Tyto aspekty však nelze objektivně vyhodnotit a záleží na úhlu pohledu.

Současné problémy nevyřeší žádné dohody a politické postupy, protože nezasahují primární příčiny. Státy se stále více podřizují návrhům a požadavkům finančních institucí. Současná fascinace penězi nás všechny včetně politiků uvrhla do podřízenosti finančního systému a jeho pravidel tvorby zisku.

Dnes o nás rozhodují ratingové agentury, banky a investoři, fiskální pakt v tomto směru nic neřeší. Vnímám ho jako nutné technické opatření pro společný měnový a ekonomický prostor. Očekávám však, že jeho dopady budou minimální.

Za mnohem důležitější než fiskální pakt považuji strategii ECB, do které bychom také jako akcionář měli mluvit.