Jaroslav Bican připomněl rozhovor Aleny Plavcové s matematikem, miliardářem, vizionářem a filantropem Karlem Janečkem z pátečního magazínu Lidových novin. Zaujala ho Janečkova představa voleb, v nichž by každý volič měl čtyři hlasy, s nimiž by chytrý nakládal chytře, hloupý hloupě, což by nám prospívalo.

Na otázku „proč člověk jako Andrej Babiš jde do politiky,“ Janeček odpovídá, že „náš stát je tak brutálně nefunkční, že to vadí jeho byznysu, náš stát je černá díra na peníze“. To je velmi zvláštní odpověď, s jejíž druhou částí lze obecně souhlasit. Akorát že až posud jsme měli podezření, že ta „černá díra“ naopak byznysu Babišova formáru přihrává, ba on se na ní do značné míry podílí.

Nevím o firmě, které by vadilo její přimknutí k veřejnému rozpočtu, protože právě veřejný rozpočet je tím nejstabilnějším finančním prostředím. Veřejná správa naopak nemá sil ubránit svůj rozpočet před byznysem, jenž do něj v lepším případě leze všemi skulinami, v horším je veřejný rozpočet byznysu rovnou obětován.

V té věci nám nepomohl ani zákon o veřejných zakázkách, protože ušetřené peníze za výběr nejlevnější firmy bývají vzápětí stejně utraceny za tzv. vícepráce a různé práce dodatečné jako daň za sníženou kvalitu nejlevnější práce. O tom jsme už hodně psali.

Na velkých státních zakázkách, jako je výstavba dálnic a železnic, stát není schopen zajistit vzhledem k výši finančních prostředků v řádu desítek a stovek milionů ani solidního dodavatele, ani kontrolu množství a jakosti provedených prací, takže odběratelsko — dodavatelské vztahy v podstatě diktuje byznys.

Ten se velice zdatně brání všem kontrolním systémům za pomoci právníků, kteří nejprve, připravivše byznysu vychytralou smlouvu, vždy v ní pak najdou patřičnou díru, aby veřejný zadavatel, investor při vymáhání kvalitního díla za vysoutěženou cenu neuspěl. Ostatně „státu“ bývá často i docela jedno, jak peníze utratí. Varujme se dostavby Temelína, protože to bychom pak všichni rychle dosvítili.

Ani v našem městečku, ač se snažím, jak se snažím, neumíme s penězi dobře zacházet, přestože tak činíme „s péčí dobrého hospodáře“. Ono to poněkud nejde. A což teprve stát! Obávám se, že na politické reprezentaci, jak se domnívá Karel Janeček, ani tak nezáleží, prostě — novej cedník a von teče, jsme jenom Češi, je to zakleté. A naše velké stavby pro velké stavební firmy už neumíme vůbec.

Malý stát, jako jsme my, asi ani nemá poskytovat tak velkou příležitost zakázek, které přesahují naše schopnosti zajistit jejich hospodárnost. Kacířská myšlenka: neměla by nám olbřímí zakázky budování dálnic, tunelů a železnic pro nadnárodní firmy, jako je Skanska, Strabag… zadávat a dozorovat Evropská unie, která má, jak víme, na to zdatné byrokraty?

Vždyť my si neumíme poradit ani s naším Metrostavem, Chládkem a Tintěrou, či Bögelem a Krieselem, jimž u Olomouce spadl most a již nás hoblují až dost. U nás totiž stačí podplatit či jinak zainteresovat deset, patnáct úředníků a stavebních dozorů a celej náš slavnej rozpočet maj v kešeni. Zas mi nezbývá než zvolat, jak krásně se u nás bagruje bagrům, neb se tu mají jak v ráji.

Skutečně to je veliká diskrepance mezi prostředím státních stavebních zakázek a podobných olbřímích kšeftů, a prostředím obživného konání podstatné části společnosti za zlomek, procento rozpočtu ve prospěch kultury, vědy, vzdělávání, zvelebování veřejných statků a vytváření lidštějších hodnot…

To není jen neshoda, odlišnost, rozpor, nesrovnalost, nepoměr a nesoulad, to je opravdu diskrepance jak kráva. V tom zejména spolu s rittigismem a byrokratismem tkví ta státní černá díra, o níž mluví Karel Janeček. Avšak na rozdíl od něj se nedomnívám, že by Babišovi šlo o spravedlivější nakládání s veřejným rozpočtem, protože to by musel zatrhnout tipec i sám sobě.

Já bych to ale uměl! Mě jako bývalého stavaře, co dělal na památkách a rozdělával si maltu v kyblíku, kdyby k tomu rozpočtu pustili, já bych ho už uměl předělat: Tisíc kubíků betonu? Kde? Tady? A proč? A za kolik? To že? Škrt, přesunout do Národní galerie. Cože? Tunel? Kde? Jo v Plzni pod Chlumem? To nikdy! Škrt — na Národní muzeum v Praze, abychom se vůbec dočkali jeho otevření.

Žádné miliardy. Nechal bych jim tam tak milion, a až by se na něm konečně naučili tržnímu hospodářství, pak bych jim možná přihodil druhý, ale pořádně bych si ho oddozoroval včetně kytiček kolem a laviček a pěkných kulatých javůrků, aby byl trochu stín.

Náhle by ten jejich zbytnělý rozpočet jen nebyl na pořadu dne, protože by to bylo o prioritách, jen bychom nastavili nová pravidla, což by byl běh na dlouhou trať, ale krok správným směrem. Nic proti ničemu, leč v delším časovém horizontu.

Levice to má těžké, musí s nimi v rukavičkách, a stejně bude s nimi zase výti, ale já jako pravičák bych jim to řekl pěkně popravicovu: máme rovnost šancí, tak si sežeňte zakázky na volném trhu, vydělejte si, a když tak si zažádejte o grant, letos jsme na ty vaše bagry vyčlenili sto třicet tisíc. - A k čemu by jim byly luxusní limuzíny, když by neměli na benzín.

Omlouvám se laskavému čtenáři, že jsem si trochu zahrál na vizionáře po způsobu Karla Janečka. Pro mě i přes všechnu jistě chvályhodnou filantropii je člověkem značně odtažitým, protože své miliardy vytáčí pomocí market makerů na derivátových burzách, které slouží k zajišťování rizik a obchodují se futures na úrokové míry.

Nerozumím tomu, ale levicově chápu, že ty jeho miliardy nám zdražují finanční prostředí, v němž my pak musíme na všechno žádat o grant: Tak se snažte, letos jsme pro vás vyčlenili sto třicet tisíc a nezapomeňte na přesné vyúčtování grantu loňského nejpozději do 31. března běžného roku.