Při tvorbě tohoto článku jsem si kladl otázku, zda onen titulek není příliš strohý. Ale ať o něm přemýšlím, jak chci, předmětem mého textu je skutečně onen pojem sociální spravedlnosti. Bez otazníků, bez vykřičníků, bez tří teček. Vlastně pouhá reflexe. Sociální spravedlnost. Co to je. A co není.

Jako kantor vím, že má-li být učitel spravedlivý, musí být určitým způsobem přísný. Přísný ke svým žákům i sám k sobě. To ovšem neznamená, že by neměl být empatický, vnímavý, lidský. Zkrátka sociálně citlivý. Obdobně tomu je i ve společnosti. Aby byl člověk sociálně spravedlivý, musí být přísný, kritický. Sociálně kritický. To samozřejmě rovněž neznamená, že by měl postrádat onen lidský přístup.

Naše země opět nevzkvétá. Narážím tím na legendární projev Václava Havla, který po listopadové revoluci roku 1989 přísahal věrnost českému (tehdy ještě československému) státu. Tvrdil, že chce společnost sociálně spravedlivou. Stát, který nevykořisťuje své občany.

Václav Havel nás také ujišťoval, že strašit nezaměstnaností je jen komunistická propaganda. Tím, jak šel čas, klesala postupně kredibilita Havlových slov. Jako by mu další vývoj nedával za pravdu.