Byly to zvláštní zimy tehdy v sedmdesátých letech. Jejich ráz dobře vystihoval dobový vtip humoristického kreslíře Kerlese: Postarší pán v utíkáčku a s červeným nosem stojí na stanici tramvaje. Stříška nad jízdním řádem je pokryta sněhovou duchničkou s krápníky na okraji, na refýži je pocukrováno čerstvým sněhem. A pod takto vykreslenou idylkou nápis: „Taková zima snad nebyla ani v červenci.“

Kerlesovskou zimu si přeji i letos a nedbám na to, že pro přírodu to není dobře. Chci zimu jako v sedmdesátých letech, kdy byly zimy pomalu k nerozeznání od léta. To kvůli lidem bez domova.

Hanba a milosrdenství

Jaký to paradox, že v dobách, kdy se všude přetápělo, v dobách, kdy nikomu nehrozila ztráta střechy nad hlavou, v dobách, kdy smrt umrznutím byla v představách našince slučitelná nanejvýše se zdoláváním osmitisícovek, byly k nám zimy tak milosrdné.

Zatímco v posledních deseti patnácti letech, kdy umrznutí je způsobem smrti, nad nímž se u nás od října do května už skoro nikdo nepozastaví, a kdy adeptů na umrznutí je kolem každého supermarketu do tuctu, jsou zimy jak v pověstném ruském filmu.

Člověka bezděky napadá, jestli může být příroda milosrdná, není-li milosrdný člověk. Jestli je milosrdenství vůbec dělitelné. Jestli náhodou neplatí, že není-li všude, není vlastně nikde. Anebo ještě jinak: drancuje-li člověk bez milosti přírodu, může od ní čekat slitování?

Opusťme však zákonitosti přírody, o nichž tak málo víme, a zůstaňme ve světě lidí. Našinci vylézají oči z důlků a mozek mu to nebere, když si čte všechny ty vzletné věty o nezadatelných lidských právech a občanských výsadách, jimiž se to hemží v ústavách a lidskoprávních listinách demokratických států, a pak se ve střízlivém stavu projde kolem nádraží. A to jsme ještě nezašli na návštěvu do zemljanek, zahrádkářských bud na okraji Prahy, pod pilíře mostů, do potrubních kolektorů a nenahlédli pod celty v lesících a křoviskách.

Stvoření z jiné planety - kdybychom mu chvíli vyprávěli o tom, co si tu tak pochvalujeme, a dali mu půlhodinu na potulování po Praze - by nemohlo nikdy pochopit, proč vláda lidu sám lid zubožuje. Nevím, kam až bychom v historii nazpět museli jít, neboť ani moje rodiče, ani babička, která velmi dobře pamatovala císaře pána, mi nevyprávěli o takové bídě, špíně a bezvýchodnosti lidské existence, s níž se setkáváme kdykoliv vyjdeme ven.

Nezkamenělo-li srdce, nelze jinak než vyslovit to, co si čtvrt století vyslovit zakazujeme: Způsob společenského zřízení, který umožňuje vystěhovat člověka na ulici, je nelidský a není lepší než ten, který jím byl nahrazen. Fakt, že jej nazýváme demokracií a pokládáme jej za jakési optimum možného - „nejlepší z možných světů“ - je svědectvím o hloubce našeho mravního úpadku.

Ještě před Vánoci, když v noci slušně mrzlo, jsem v rozmezí asi týdne šel dvakrát po sobě od stodůleckého kostela na stanici Nové Butovice. Bylo to vždy ráno, kolem osmé hodiny. Když jsem byl asi sto metrů od stanice Hůrka, spatřil jsem v otevřeném prostoru pod schody, které vedou z lávky pro pěší k plácku před vstupem do metra, kterak tam spí na holé zemi dva lidé. Doufám, že snad ještě spali. Jeden ve spacáku a pod sebou karimatku a ten druhý pouze přikrytý několika kartony. Možná měl i nějaký ten karton pod sebou, nevím.