Byly to zvláštní zimy tehdy v sedmdesátých letech. Jejich ráz dobře vystihoval dobový vtip humoristického kreslíře Kerlese: Postarší pán v utíkáčku a s červeným nosem stojí na stanici tramvaje. Stříška nad jízdním řádem je pokryta sněhovou duchničkou s krápníky na okraji, na refýži je pocukrováno čerstvým sněhem. A pod takto vykreslenou idylkou nápis: „Taková zima snad nebyla ani v červenci.“

Kerlesovskou zimu si přeji i letos a nedbám na to, že pro přírodu to není dobře. Chci zimu jako v sedmdesátých letech, kdy byly zimy pomalu k nerozeznání od léta. To kvůli lidem bez domova.

Hanba a milosrdenství

Jaký to paradox, že v dobách, kdy se všude přetápělo, v dobách, kdy nikomu nehrozila ztráta střechy nad hlavou, v dobách, kdy smrt umrznutím byla v představách našince slučitelná nanejvýše se zdoláváním osmitisícovek, byly k nám zimy tak milosrdné.

Zatímco v posledních deseti patnácti letech, kdy umrznutí je způsobem smrti, nad nímž se u nás od října do května už skoro nikdo nepozastaví, a kdy adeptů na umrznutí je kolem každého supermarketu do tuctu, jsou zimy jak v pověstném ruském filmu.

Člověka bezděky napadá, jestli může být příroda milosrdná, není-li milosrdný člověk. Jestli je milosrdenství vůbec dělitelné. Jestli náhodou neplatí, že není-li všude, není vlastně nikde. Anebo ještě jinak: drancuje-li člověk bez milosti přírodu, může od ní čekat slitování?

Opusťme však zákonitosti přírody, o nichž tak málo víme, a zůstaňme ve světě lidí. Našinci vylézají oči z důlků a mozek mu to nebere, když si čte všechny ty vzletné věty o nezadatelných lidských právech a občanských výsadách, jimiž se to hemží v ústavách a lidskoprávních listinách demokratických států, a pak se ve střízlivém stavu projde kolem nádraží. A to jsme ještě nezašli na návštěvu do zemljanek, zahrádkářských bud na okraji Prahy, pod pilíře mostů, do potrubních kolektorů a nenahlédli pod celty v lesících a křoviskách.

Stvoření z jiné planety - kdybychom mu chvíli vyprávěli o tom, co si tu tak pochvalujeme, a dali mu půlhodinu na potulování po Praze - by nemohlo nikdy pochopit, proč vláda lidu sám lid zubožuje. Nevím, kam až bychom v historii nazpět museli jít, neboť ani moje rodiče, ani babička, která velmi dobře pamatovala císaře pána, mi nevyprávěli o takové bídě, špíně a bezvýchodnosti lidské existence, s níž se setkáváme kdykoliv vyjdeme ven.

Nezkamenělo-li srdce, nelze jinak než vyslovit to, co si čtvrt století vyslovit zakazujeme: Způsob společenského zřízení, který umožňuje vystěhovat člověka na ulici, je nelidský a není lepší než ten, který jím byl nahrazen. Fakt, že jej nazýváme demokracií a pokládáme jej za jakési optimum možného - „nejlepší z možných světů“ - je svědectvím o hloubce našeho mravního úpadku.

Ještě před Vánoci, když v noci slušně mrzlo, jsem v rozmezí asi týdne šel dvakrát po sobě od stodůleckého kostela na stanici Nové Butovice. Bylo to vždy ráno, kolem osmé hodiny. Když jsem byl asi sto metrů od stanice Hůrka, spatřil jsem v otevřeném prostoru pod schody, které vedou z lávky pro pěší k plácku před vstupem do metra, kterak tam spí na holé zemi dva lidé. Doufám, že snad ještě spali. Jeden ve spacáku a pod sebou karimatku a ten druhý pouze přikrytý několika kartony. Možná měl i nějaký ten karton pod sebou, nevím.

Kam jsme se to proboha dostali za to čtvrtstoletí? Kam jsme to dospěli vzetím vlády věcí svých do vlastních rukou, jak jsme to po dvacet normalizačních let zpívali s Martou Kubišovou v její Modlitbě?

Okolo spících nešťastníků prošli tu a tam lidé jako já. Stejně bezmocně jako chodíme kolem nespočtu dalších obrazů lidské bídy a utrpení, které na nás ve velkoměstech civí ze všech stran. Byla mi a stále mi je hanba. Za to, že na tom nejsem stejně. Že se nezmůžu na víc, než si přát mírnou zimu.

Konec lidské bídy v dohlednu?

Hlavou se mi při tom hrůzném obraze, jehož newyorský originál jsme v časech reálného socialismu odmítali brát vážně, honily nápady, kterak ty muže ubytuji u nás doma. Že jsou pošetilé a neuskutečnitelné, jsem věděl už dopředu. Představil jsem si reakci manželky, našich dětí, všech mých známých, sousedů a nakonec i tu svoji.

Pochopil jsem, co mi bylo jasné hned na začátku: taková pomoc by rozvrátila život mých blízkých i život můj. Že by to celé skončilo tím, že bych ty chudáky, v nichž jsem srdcem viděl své bližní a rozumem bezdomovce, poslal tam, odkud jsem je přivedl. Pod schody.

Snad nejviditelnějším rozdílem mezi dobou komunismu a dvěma demokraciemi — tou prvorepublikovou a tou postkomunistickou, které éru vlády komunistů ohraničují — je existence chudoby. Té palčivé, která tu byla za první republiky, a té ještě horší, kterou jsme si sázkou na falešné hodnoty bez nucení vypěstovali po listopadu 1989.

Při porovnávání zažloutlých školních fotek z dvacetiletí první republiky včetně prvních let poválečných s fotkami z let padesátých, mne pokaždé zarazí ten ohromný rozdíl. Děti prvorepublikové, protektorátní a poválečné jsou bosé, oblečeny do obnošených, o několik čísel větších oděvů, zatímco děti z počátku padesátých let jsou všechny obuty. Co se oblečení týče, oproti dětem prvorepublikovým budí dojem módní přehlídky.

O něčem to vypovídá: komunistický stát, jakkoliv to nebyl jeho prvořadý záměr, dokázal odstranit nouzi, a to velmi rychle. Zbavil společnost jedu skandálních sociální rozdílů tím, že zamezil nekontrolovatelnému bohatnutí, čímž doslova vymýtil chudobu. Dodejme, že i tak zbylo na luxus a výsady nomenklatury.

Znovu se ptejme: s čím jsme to po listopadu 1989 nepočítali, že nikoho ani nenapadlo, že by u nás znovu byla nouze, žebrota a také — snad v moderních dějinách úplně poprvé — bezdomovectví? Bezdomovectví, na jehož konci je nezřídka smrt umrznutím? Oč jsou naše poměry lepší než ty předchozí?

Cožpak nás náš dnešek zbavený sociálních práv, staví na nějakou vyšší mravní úroveň, než včerejšek poznamenaný nesvobodou slova a omezenými možnostmi cestování?

Bezdomovectví patří mezi zhoubné nemoci společnosti, které nelze léčit, natož vyléčit. Bezdomovectví i nouzi se dá jedině předcházet. Přirozeně, že pouze na úrovni celku a nikdy ne individuálně, jak se nás o tom snaží přesvědčit citově vydírající sbírky a jak mi vnukl můj soucit s žebráky nocujícími pod schody.

V prvé řadě to znamená stát zaručující jasně definovaná sociální práva. Ovšem práva ve smyslu automaticky uplatňovaného nároku. Nikoliv jako možnost, která snad mezi mnoha ostatními může dokonce někdy i nastat — jak se tomu u nás zhusta rádo rozumí.

Základní příjem, tato (doufejme) první vlaštovka znovu se rodícího sociálního státu — tentokrát dá-li Bůh nikoliv jenom státu, ale celé EU - by mohl být prvním krokem žádoucím směrem. U základního příjmu ovšem nebude moci zůstat.

K němu logicky patří i stabilita cen energií, potravin, dopravy, bydlení, jakož i bezplatné zdravotnictví, školství, justice. Základní potřeby jsou výdajovou stránkou základního příjmu, není-liž pravda? Na ně má člověk nárok proto, že je člověkem. Nikoliv proto, že je vhodně ekonomicky zdatný v rámci hospodářského systému, do něhož se narodil a jejž si nevybral.

U nás se tedy při odstraňování chudoby a bezdomovectví budeme muset v jistém smyslu vracet. Napadá mne jeden starý normalizační vtip, o němž jsem si nikdy nemyslel, že by v sobě skrýval potenciál k budoucí aktualizaci: „Co je to socialismus? No přece trnitá cesta od kapitalismu ke kapitalismu.“

Nač bratrství

Papež František vydal ke světovému dni míru, k 1. lednu 2014, poselství s názvem „Bratrství jako základ míru a cesta k němu“. František v něm mimo jiné rozvíjí myšlenku odpovědnosti člověka za všechny ostatní. Když se Bůh ptá Kaina, který ze závisti zabil Ábela: „Kde je tvůj bratr Ábel?“

Kain Bohu odsekne s tím, že není strážcem svého bratra. Tím se Kain staví do pozice bezmezného individualismu, v němž není místo pro utváření pozitivních vztahů s druhými lidmi, tím méně starost a odpovědnost před Bohem za jejich osudy.

Bezdomovectví a chudoba, jako odvrácená strana úsilí — často velmi bezohledného — o individuální štěstí, vzbuzuje tutéž otázku, jakou se ptá Bůh Kaina: Jak bratrsky žijete lidé pospolu? Kde je vaše odpovědnost před sebou samými i před Bohem za vaše bratry?

Ano, člověk je stvořen k bratrství, ke sdílení s druhými, k péči o druhé. Nač úspěch a bohatství jednoho, je-li pokaždé vykoupeno nezdarem a bídou druhého? K čemu nejvyšší mety a jejich výdobytky, když se o ně člověk odmítá dělit s jinými, a tak mu z nich nakonec zbude jenom strach, aby o ně nepřišel?

Bratrství je ohromný dar vzájemnosti. Buď je oboustranné, jde-li o dva bratry, anebo není vůbec. Buď je všestranné, a tedy mezi všemi lidmi, anebo není vůbec.

Žádný „soubor opatření“ ani sebelepší sociální program nikdy nenahradí starost člověka o ostatní, starost, která vychází ze srdce. Lidé, kteří věří v Boha, mohou vidět v Bohu společného otce, což jim představu bratrství mezi lidmi usnadňuje. Nevěřící pak mohou chápat bratrství jako vzájemnost, která neplodí nerovnost, nepřináší výhody jedněm a nevýhody druhým, nestaví hráze mezi lidmi. Bratrství vede k míru. Kde je bratrství, tam není bídy a bezdomovectví.

Učme se být bratry a mějme při svých rozhodnutích na mysli blaho svých bratří. Přečkáme tak i mrazy, které právě sužují severoamerický kontinent. Do té doby nechť jsou pochváleny zimy mírné.