Nastává zimní čas. Do Vánoc zbývá pár týdnů, města se svítí vánočním osvětlením, ve výlohách se třpytí ozdoby. Ulice se hemží zachumlanými lidmi, kteří shánějí dárky pro své blízké, a zahřívají se punčem u stánku na vánočních trzích.

Jenomže ne každý se může radovat. Je mnoho těch, kteří nemají práci, další ji mají, ale za mzdu, s níž se jen těžko drží nad vodou. V ČR živoří v chudobě 1,6 milionu lidí (15,4 % obyvatel), dalších 1,7 milionu žije těsně nad její hranicí.

Celá třetina národa tak přežívá ze dne na den. Nejvíc nezaměstnaní a rodiny s třemi a více dětmi. Lépe na tom nejsou ani ti, kteří celý život poctivě pracovali a teď, kdy by si měli užívat zasloužilého odpočinku, musí přemýšlet, jak přežít. 2,34 milióny, to je počet seniorů v naší zemi. Jejich průměrný důchod činí 10 963 korun.

Zhruba polovina příjemců však na něj nedosáhne. Jenže i oni by chtěli obdarovat své děti, vnoučata, pravnoučata a ve snaze udělat radost, podlehnou často neseriózním nabídkám finančních společností, které je oberou o všechno, a dovedou je na pokraj zkázy.

Lákadlu rychlé půjčky bez zbytečných formalit však nepodléhají pouze důchodci, ale řada dalších občanů. Mnozí se pak dostávají do dluhových pastí a záchranu hledají ve vyhlášení osobního bankrotu, při němž soud může odpustit až 70 % pohledávek přihlášených do insolventního řízení.

Dlužníci však musí žít pět let na dvojnásobku životního minima (životní minimum je zhruba 3 200 korun) a vše nad to splácí věřitelům. Od roku 2008, co je osobní bankrot uzákoněn, o něj požádalo devadesát tisíc lidí, přičemž soudy ho povolily dvěma třetinám z nich, tedy zhruba šedesát tisícům žadatelů.

Lidí, kteří se dostávají do svízelné finanční situace, přibývá. A nejen před Vánocemi. V ten čas si snad jen více uvědomujeme nespravedlnost režimu, který nahrává boháčům, zlodějům a korupčníkům, jež beze studu berou statisíce a milióny na úkor ostatních.

V ten zimní čas, kdy s nocí přicházejí dlouhé mrazivé hodiny, myslíme mnohem víc i na lidi, kteří nemají domov. Denně je potkáváme nejen v pražských ulicích. Aktuální průzkum napočítal v padesáti velkých městech ČR 27,5 tisíce bezdomovců, dalších sto tisíc lidí má v nejbližších letech jejich řady rozšířit.

Nejhorší situace je v Praze. Podle údajů z roku 2010 tu žije 4 000 lidí bez střechy nad hlavou. Podle trvalého bydliště je asi 40 % z hlavního města, ostatní jsou ze všech krajů ČR, ze Slovenska je to kolem 7 %. Víc než 80 % z nich dřív mělo práci, jen 20 % nikdy nepracovalo.

Za jejich osudy najdeme rozvod, ztrátu zaměstnání a následnou neschopnost splácet hypotéku, úvěry, účty, složenky, ale také neúměrné zvyšování nákladů na bydlení, které je často za hranicí možnosti byt vůbec utáhnout. Stačí okamžik a neúprosný pád do propasti, na samé lidské dno může potkat každého z nás.

V Praze je takto ohroženo pět až deset tisíc pražských domácností. Z „Koncepce návrhu řešení problematiky bezdomovectví v Praze v letech 2013-20“ pak vyplývá, že do roku 2020 vzroste počet bezdomovců na třináct tisíc.

Zmíněný materiál, který považuji za vcelku kvalitní, nepopisuje pouze situaci, ale zabývá se tím, jak ji řešit (pochopitelně v rámci stávajícího systému to zcela vyřešit nelze). Nechybí také prevence, návrhy na vybudování sociálních bytů či azylového domu pro osoby v důchodovém věku a pro osoby invalidní.

Mezi hlavní úkoly pak patří rozšíření kapacit nocleháren, ubytoven a azylových domů, zabezpečení terénních prací, sociálních, poradenských a návazných služeb, začleňování lidí bez přístřeší zpět do společnosti, zdravotní péče. Právě ta bývá podceňována, čímž dochází k zhoršování zdraví a ohrožení života nejen bezdomovců, ale i širší populace.

Zdravotní stav lidí bez domova je většinou velmi špatný, častý je i výskyt závislostí a duševních onemocnění, psychiatrická onemocnění jsou vysoko nad republikovým průměrem. Přijetí do zdravotnického zařízení však bývá složité.

Důležitou oblastí, kterou se koncepce zabývá, je i podpora sítě tréninkových dílen a pracovišť, systému veřejných prací a rozvoj sociálních firem, které by měly s lidmi bez domova pracovat. Koncepce je tedy určitě potřebná. Mám však obavy, aby z nedostatku peněz, nezůstala jen na papíře.

V našem hlavním městě je běžné, že nejdříve se musí zaplatit všechny vícepráce nejrůznějších tunelářů, slovutní právníci soukromých firem najímaných městem, provize a úplatky, bez kterých už to snad v naší metropoli ani nejde, a pak teprve snad přijde na řadu člověk.