ČT nastavuje divákům laťku vysoko

Kateřina Kalistová

Česká televize vysílá už více než rok předtočené cizojazyčné segmenty v původním jazyce a namísto čteného překladu nabízí pouze česky psané titulky. Tyto titulky ale mnoho lidí nepřečte.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání obdržela na sklonku loňského roku žádost Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (dále jen „SONS“) o „zásah ve věci nepřekládání mluvených cizojazyčných vstupů ve zpravodajství České televize do češtiny“.

O co jde? Jak už to od začátků televize dobře známe, ve zpravodajství se vyskytují záběry s originálním zvukem, tedy často i v cizím jazyce, které bývaly ve vysílání zvukově stažené a souběžně čtené česky. Podobnou praxi používají všechny televizní stanice hodné pozornosti (třeba BBC nebo CNN) a donedávna ji používala i Česká televize.

Již více než rok se však ČT touto zvyklostí neřídí: předtočené cizojazyčné segmenty vysílá vždy v původním jazyce a namísto čteného překladu nabízí pouze česky psané titulky. Tyto titulky nevidomí, slabozrací, senioři, dyslektici a prostě všichni, kdo čtou trochu pomaleji nebo nemohou číst vůbec, jednoduše nepřečtou.

SONS Českou televizi požádal, aby se vrátila ke své dřívější praxi českého hlasitého čtení cizojazyčných segmentů ve všech svých zpravodajských pořadech.

Česká televize. Foto Ondřej Žváček

Ředitel zpravodajství České televize ve své odpovědi uvedl dva důvody, proč bude ČT naopak i nadále setrvávat u své nové praxe: 1) titulky namísto dabingu dovolují zprostředkovat emoce, tón hlasu, náladu mluvčího; a 2) důležitá je potřeba vzdělávat se ve znalosti cizích jazyků s poukazem na skutečnost, že se jedná ve většině případů o titulkování hlavních světových jazyků.

Domnívám se, že obraz i s částečně staženým zvukem a překladem emoce či momentální stav mluvčího zprostředkovával dostatečně, diskutabilní je ale především druhý bod.

Podle názoru SONS by se ČT měla řídit zásadou „co bylo přijato obrazem, odvysíláme obrazem, co bylo přijato slovem, odvysíláme slovem v úředním jazyce dané země“.

SONS podrobil argumentaci ředitele zpravodajství zkoušce ohněm a provedl analýzu hlavních zpravodajských pořadů v týdnu mezi šestým a dvanáctým květnem loňského roku. Z analýzy vyplynulo, že aby český divák, který nestačí číst titulky, porozuměl zprávám České televize ve sledovaném týdnu, musel by umět čtrnáct jazyků. Arabsky, anglicky, bengálsky, čínsky, filipínsky, francouzsky, indonésky, italsky, japonsky, korejsky, německy, polsky, rusky a turecky.

Je jistě důležité mít vysoké ambice, kultivovat a vzdělávat svého diváka, ale nedá mi, abych se přesto nezeptala: které z uvedených jazyků jsou natolik světové, aby se je například nevidomí senioři začali pilně učit?