Žijeme v době, kdy je veřejná televize pod větším tlakem než kdy dřív. Žije z veřejných poplatků, a tak se téměř každý cítí být zavázán k nespokojenosti s ní takříkajíc systémově. Nikoho nenapadne kritizovat soukromou televizi za to, že plní hlavní vysílací časy estrádou, zatímco ta veřejná je pod palbou, která rozhodně nepomine, ani když estráda skončí: v tu chvíli zase přestává plnit svoji zábavní funkci.

Naplňovat jednoduchý požadavek popularizovaný „zakladatelem" BBC Johnem Reithem „informovat, vzdělávat, bavit" je v době duálního systému obtížnější než složité. Televize veřejné služby je při udělování příliš velkého množství licencí soukromým vysílatelům a po letech legislativní podpory privátní konkurence v systémově stále obtížnější pozici.

Bytostným, byť bezezbytku nekodifikovatelným pilířem každé veřejné služby je především pole očekávání veřejnosti, ze kterého vzchází její podpora — tento terén se stává stále tekutějším. Televize se ze statutu stává nejen zdrojem, ale i projekčním plátnem mnoha závazků, které má plnit vůči „všem skupinám obyvatel". V tomto aspektu je strukturálně příbuzná třeba s Poslaneckou sněmovnou, v jejímž relativně monopolním postavení vůči tvorbě zákonů se odráží její vztah k rámci, který má navzdory všem obtížím nejen produkovat, ale také reprezentovat. Pokud trvá demokracie, Sněmovna sdílí s televizí veřejné služby ontologický kořen „veřejné služby", přičemž každá reprezentuje českou společnost svým vlastním způsobem.