Žijeme v době, kdy je veřejná televize pod větším tlakem než kdy dřív. Žije z veřejných poplatků, a tak se téměř každý cítí být zavázán k nespokojenosti s ní takříkajíc systémově. Nikoho nenapadne kritizovat soukromou televizi za to, že plní hlavní vysílací časy estrádou, zatímco ta veřejná je pod palbou, která rozhodně nepomine, ani když estráda skončí: v tu chvíli zase přestává plnit svoji zábavní funkci.

Naplňovat jednoduchý požadavek popularizovaný „zakladatelem" BBC Johnem Reithem „informovat, vzdělávat, bavit" je v době duálního systému obtížnější než složité. Televize veřejné služby je při udělování příliš velkého množství licencí soukromým vysílatelům a po letech legislativní podpory privátní konkurence v systémově stále obtížnější pozici.

Bytostným, byť bezezbytku nekodifikovatelným pilířem každé veřejné služby je především pole očekávání veřejnosti, ze kterého vzchází její podpora — tento terén se stává stále tekutějším. Televize se ze statutu stává nejen zdrojem, ale i projekčním plátnem mnoha závazků, které má plnit vůči „všem skupinám obyvatel". V tomto aspektu je strukturálně příbuzná třeba s Poslaneckou sněmovnou, v jejímž relativně monopolním postavení vůči tvorbě zákonů se odráží její vztah k rámci, který má navzdory všem obtížím nejen produkovat, ale také reprezentovat. Pokud trvá demokracie, Sněmovna sdílí s televizí veřejné služby ontologický kořen „veřejné služby", přičemž každá reprezentuje českou společnost svým vlastním způsobem.

Princip demonopolizace veřejné služby televize při současné bezplatnosti i mizivé kontrole licenčních podmínek soukromých televizí vedl k erozi televizního prostředí ve strukturálně analogické situaci, jako kdyby si některé lokality či regiony začaly v rámci samosprávy vyhlašovat nezávislost na zákonech ČR. Jak jsme viděli ve skvělém filmu Český mír při obsazení brdské kóty aktivisty Greenpeace, stát takovéto pokusy netoleruje. V případě veřejného televizního prostoru s tím ale nemá problém, ba vyslovení myšlenky, že by ve veřejném zájmu bylo žádoucí, aby tomu bylo jinak, je bezmála tabu, na které přistupuje i jakýkoli management ČT.

„Každý den se v mediálním prostoru něco změní, každý den se bortí zažité stereotypy a představy. Hlavní a naprosto dominantní cíl restrukturalizace je přizpůsobit fungování České televize zásadně změněným podmínkám mediálního prostředí," řekl před rokem ředitel Jiří Janeček na úvod svého plánu sáhnout k velkým změnám. Jak se ale připravit na situaci, kdy se „každý den bortí zažité stereotypy a představy?"

K základním projekcím, které jsou spojovány s ČT, patří funkce společensko-reprezentativní (musí zastupovat menšiny), funkce estetická (musí být vkusná), funkce normativní (být vzorem vyváženosti a kvality). Má vůbec smysl provádět „restrukturalizaci televize", aniž by se současně a průběžně legislativně neposilovala její unikátní pozice v českém audiovizuálním prostoru? Výhledově spíš hrozí opak: ČT přijde o reklamu a s ní spojené daňové benefity, digitalizace probíhá asymetricky (ČT je napřed), což je sice na jedné straně možné ocenit, na druhé straně ji to oslabuje vůči soukromým televizím, které setrvaly déle na analogových kanálech a tím byly na nějaký čas dostupnější, s novou koalicí hrozí opět otevření agendy rušení televizních poplatků, a tedy substanciální oslabení ekonomické nezávislosti média atp.

Z toho, co dosud bylo o restrukturalizaci na veřejnosti řečeno, je řada věcí nadějných, celek je ale současně dosud mlhavý a v některých momentech si odporující. Mají být posíleny programové profily jednotlivých kanálů a jejich interní nezávislost, kanálů ale bude při stejném či menším rozpočtu víc — což může kolidovat s požadavkem kvalitnější profilace.

Ve filmové i televizní tvorbě platí víc než kde jinde, že čas jsou peníze — kvalitní věci mají šanci vzniknout, točí-li se a stříhají-li se déle, což vstupuje do nákladů. V převládajícím kostýmovém stylu hraných televizních filmů a seriálů se navíc dají neuvěřitelné částky utratit za výpravu — zejména kostýmy a dekorace — a i tam lze jistě navyšováním rozpočtů dosáhnout určitých zlepšení. (Předpokládám, že na této slepé, divácky stabilně akceptované cestě televize setrvá a ještě přitvrdí.)

Nezávislejší řízení jednotlivých kanálů ale bude vytvářet také nejrůznější tenze: na divácký úspěch orientovaná jednička bude muset akceptovat, že zde bude — bude-li to vážně míněno — divácky náročnější dvojka, s podobně velkými rozpočtovými a kapacitními nároky, ovšem v krátkodobém horizontu s menší sledovaností. Má-li být televize průrazná, musí být rychlejší ve svém rozhodování, musí více riskovat i v otázkách stylu a musí nalézat strategie, jak v těch polohách, kde vědomě přistoupí na inovativní experiment, dokáže v takovém pokusu setrvat dostatečně dlouho, aby se prokázala jeho (ne)životnost.

V případě dvojky si lze představit i oživení o řadu interaktivních možností, které by musely proběhnout s vědomým stylistickým rozhodnutím k rezignaci na některá technologicko-vizuální tabu, jako je např. preciznost televizního obrazu: do programu by se mohlo zapojovat například mnohem více veřejných osobností třeba pomocí svého mobilu s kamerou — inteligentnější formou by tak bylo možné navázat na potřebu určitá ucelená díla ve vysílání kontextualizovat, což v dřívějších dobách s trochou bezděčné parodie zastávali televizní hlasatelé.

Od zaostření do spontánně vzniklého bodu bych se ještě vrátil k obecnějšímu, které nakonec bude pro celek ČT do budoucna určující. Má-li existovat a má-li být její mise úspěšná, musí vedle intenzivního programu a hledání nových způsobů jeho uplatnění začít hrát aktivnější roli také v (sebe)reflexi fungování média televize ve společnosti — tedy svého vlastního zakotvení i zviditelňování vnějších faktorů a limitů, za kterými už veřejná služba není možná. Třeba i proto, že se společnost dostane do situace, kdy už není schopna rozpoznat, že by něco takového měla potřebovat.