Český rozhlas se minulý týden dočkal plnohodnotného generálního ředitele. Je co slavit. Nejen úspěch Petera Duhana, ale také samotný fakt, že členové Rady Českého rozhlasu nepodlehli politicko-ekonomickému kartelu, který na poslední chvíli zalloboval za odložení volby a za nový seznam adeptů.

Výsostnou kvalifikací Petera Duhana je zkušenost z rozhlasového ředitelování (řádného v letech 1991-1992, provizorního v letech 2010-2011), vedení analytického okruhu Český rozhlas 6 (2007-2009), ale také nezbytná míra diplomacie a týmového ducha. Ovšem ani jeho stěžejní protikandidátka Hana Hikelová neměla nezajímavou vizitku: Vede zpravodajské okruhy Českého rozhlasu a je i její zásluhou, že toto veřejnoprávní médium je vyhlášené jak objektivitou (vyvážeností), tak profesionalitou většiny redaktorů.

V posledních týdnech se ale objevila myšlenka, že by do komplexu historických a moderních budov na pražské Vinohradské třídě měl nastoupit někdo „zvenčí“, nejlépe někdejší šéf vydavatelství Economia Michal Klíma. Uchytila se dokonce i ve dvou největších politických stranách, ODS a ČSSD, takže bylo malým překvapením, že byl ředitel zvolen relativně rychle a z „domácích zdrojů“.

Ta otázka je letitá a týká se veřejnoprávního rozhlasu i televize: Má ředitel rozumět této konkrétní instituci, jejím specifickým problémům? Má z ní pocházet? Má být zdatný v mediální teorii? Má umět proplouvat parlamentními kuloáry? Má být profesionálním manažerem, který stejně zručně přistupuje k pečení rohlíku jako k televiznímu vysílání?

Sám považuji za optimální stav, když ředitel pochází z útrob dané firmy, uvědomuje si její poslání a je s to zvládat i mediální teorii a moderní světové trendy veřejnoprávnosti.

Podobná kritéria patrně převážila i u rozhlasových radních, kteří se docela výrazně emancipovali od zákulisních vlivů. Zvlášť po poslední letošní dovolbě vypadají Rady Českého rozhlasu a České televize výrazně lépe než v minulých letech. Nic to však nemění na zcestnosti dosavadního ustavování rad a kritérií, kterými jsou zájemci o členství poměřováni. Stále mají hlavní slovo politické strany, byť jsou radní formálně nominováni občanskými sdruženími, leckdy pochybné pověsti. Zdaleka však neplatí rovnice, že radní podporovaný konkrétní stranou bude její převodovou pákou. Už jsme totiž, především na televizní půdě, zaznamenali radní, kteří se rychle po zvolení zaháčkovali u rozličných lobbistů, vybodli se na zájmy koncesionářů i politiků a začali hrát výhradně sami na sebe. Prostě Kocourkov.

Tím spíš by mělo být odpovědně nasloucháno námětům na eliminování zákulisních šachů při výběru radních. Do něj by mohl být vedle Sněmovny zapojen i Senát a prezident. Nebo by možnost nominovat připadla jen striktně vyjmenovaným organizacím, jako jsou univerzity, církve, odbory či profesní komory. Občansky aktivní byznysmen Tomio Okamura rovnou navrhl, aby generálního ředitele ČT nevolila rada, nýbrž koncesionářská veřejnost. Myslím, že trochu přestřelil. Samotnému se mi však líbí myšlenka, aby občané-koncesionáři přímo volili mediální rady.

Slabina formování mediálních rad v minulých dnech došla i Lidovým novinám. Ovšem uchopily ji typicky po svém. Petr Kamberský v rubrice, která se bůhví proč nenazývá „Chlív“, ale jen „Chlíveček“ 2.8.2011 vylil kýbl splašků na čerstvého radního Petra Šafaříka. Kamberského se dotklo, že Šafařík, druhdy jeden z „rebelů“ v Bursíkově Straně zelených, zkritizoval rozhlasové zpravodajství, složení hostů, nepřesné referování o tématech a špatné uvádění afiliací hostů. Budiž, sám se domnívám, že Petr Šafařík svoji kritiku přehnal a že též křivdil některým osobnostem zvaným do rozhlasu — například Petrušce Šustrové nebo Jindřichu Šídlovi. Jenže mnohem skandálnější je pohoršení Petra Kamberského, který nejspíš dostal osypky z představy, že by z veřejnoprávních médií zněla hlasitá kritika neoliberalních ekonomických receptů nebo neokonzervativních politických vzorců. A hned se proto musel vysmát alternativním ekonomům Jaroslavu Vostatkovi a Václavu Klusoňovi.

Naštěstí je rozhlasová rada dnes pestřejší než kdysi a ani žurnalisté libující si v normalizacích či autocenzurách s tím nic nezmůžou…

Vraťme se ale zpět k Českému rozhlasu, který v reflektování různých názorů a ideových proudů hravě strčí do kapsy Českou televizi, o Lidových novinách ani nemluvě… Soukromé stanice mu již odčerpaly posluchače, kteří preferují hudební stránku vysílání. Zbývá ale dost těch, co upřednostňují mluvené slovo — zpravodajství, analýzy, ale i dramatickou tvorbu.

K jistému přeformátování stanic Českého rozhlasu došlo už v minulých letech. Když pomineme solidně fungující regionální okruhy a stanice vysílající po internetu, zbývají profesionálně spravované okruhy ČRo1-Radiožurnál, ČRo2 — Praha, ČRo3 — Vltava, ČRo6, ČRo Rádio Česko. Jistá potíž je zejména s ČRo1, kde je kombinováno zpravodajství s publicistikou (včetně talk show) a „líbivou“ hudbou. Stále víc mám dojem, že si tuto stanici v různých dobách zapínají různí lidé, natolik je „rozpestřená“. Historicky propíranou komplikací je hudební profil ČRo1. Jinak věc vidí hudební kritici, jinak posluchači, na základě jejichž mínění zařazují dramaturgové písničky do zásobníku, ze kterého pak vybírá počítač, a úplně jinak pak ztělesnění českého národního bohatství — Helena Vondráčková. Přitom by možná stačilo ubrat na líbivosti (v té Český rozhlas nikdy nemůže konkurovat Impulsu nebo Frekvenci 1) a přidat na kvalitě. Ovšem když jde o muziku, jsme u nás chytří všichni…

Další problém je ve stanicích mluveného slova. ČRo Rádio Česko vysílá šest hodin denně, stejně jako ČRo6. Schází jim důstojné frekvence. Poté by teprve mohly zaujmout jako výkladní skříně tuzemské žurnalistiky.

K plánům Petera Duhana vedle utahování rozhlasového opasku patří též další posun (či ustavení) čtyř profilových okruhů — rodinné Prahy, kombinovaného Radiožurnálu, kulturní Vltavy a zpravodajsko-analytické stanice výhradně s mluveným slovem (složené z Rádia Česko a ČRo6). Jde o logické záměry: posluchači Českého rozhlasu jsou kultivovaní a otevření, leč každý upřednostňuje něco jiného. Někdo (zejména starší ročníky) inteligentní povídaní, humor a původní hudební tvorbu, jiný má vysoké kulturní nároky, další je závislý na nepřetržitém zpravodajství doplněném o vyvážené analýzy. Mimochodem, konkurence v podobě ČT 24 vyrostla Českému rozhlasu skutečně vážná, už jen chybí, aby šlo televizi ladit nejen přes počítač, ale běžně i v autě… Proto snad ze mne nemluví sobeckost křížená s profesionální deformací, a navíc okořeněná i pravidelnou spoluprací s Českým rozhlasem, když doufám, že se snad v dohledné době v éteru dočkáme na důstojném místě stanice (jedné jediné, bez přelaďování), která se soustředí na nepřetržité poskytování v kontextu podaných informací přesně v duchu nejlepších tradic veřejné služby.

Český rozhlas je s novým řádně zvoleným generálním ředitelem na nejlepší cestě k stabilizaci a třeba i posílení pozice na mediálním trhu, ale především před posluchači. Teď se soustřeďme na obvykle upřednostňovanou Českou televizi. Také ona hledá svého ředitele a také ona je v kleštích politických, ekonomických a ledasjakých dalších lobbistů. Má větší potíže než rozhlas a jde v ní o větší peníze. Proto i rozhodující bitva bude krvavější. Veřejná služba, v níž nebudou na černé listině žádné legitimní politické a ekonomické názory či společenské skupiny, ještě definitivně vyhráno nemá.