Koaliční přestřelky a následné namlouvací tanečky již měsíce překrývají dlouhodobé problémy tuzemské společnosti. Korupcí a klientelismem počínaje, přes stav veřejných služeb až po průsak politiky do oblastí, v nichž nemá co pohledávat.

Od minulé středy známe jména sedmatřiceti uchazečů o čtyři volná místa v Radě České televize a čtyřiadvaceti zájemců o čtyři křesla v Radě Českého rozhlasu. A poněvadž jde zpravidla o dosavadní radní a osoby léta se pohybující na pomezí médií a stranické politiky, můžeme již nyní odtušit, že zvýšení kvality mediálních rad je v nedohlednu.

Předvýběr radních učiní sněmovní volební výbor, definitivní rozhodnutí potom bude na všech poslancích. „To je takové zpolitizování rad, které tady nikdy nebylo,“ nechal se slyšet stínový ministr kultury a poslanec za ČSSD Vítězslav Jandák. Pravdu má pouze částečně: koalice disponuje ve volebním výboru většinou a hrozí, že jak v něm, tak na plénu Sněmovny si silou svých mandátů prosadí spřízněné adepty. Jenže problém „zpolitizování rad“ je už v samotných politických nominacích a záštitách a přežívá různé vlády i koalice, pravicové i levicové.

Podle platné legislativy „návrhy kandidátů na členy Rady předkládají Poslanecké sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy“. Realita je však zhusta jiná: nejprve se domluví partaj či vlivný zákonodárce s člověkem stojícím o členství v radě (na politické dveře jich klepou desítky) a následně se najde občanské sdružení, jež podá oficiální nominaci. Vše ostatní je věcí licitací na parlamentní půdě.

Vlk (zákon) se nažere a (politická) koza zůstane celá. Koncesionářům, a to i řadovým členům politických stran, stěžujícím si na podobu a (ne)vyváženost vysílání nebo na liknavost radních, leckdy zbudou jen oči pro pláč. Obzvlášť pikantní pak je, když zvolený (či zvolená) radní nakonec nehájí ani koncesionáře, ani partajní patrony, nýbrž úzké zájmy některých lobbistů, anebo — obrazně řečeno — založí nekritický fanklub ředitele toho kterého média.

Situace přitom není neřešitelná. Bylo by možné rovnou v zákoně určit okruh nominujících organizací — univerzity, církve, odbory, profesní komory, prestižní spolky a neziskovky. Ty by si moc dobře rozmyslely, zda obětují vlastní pověst a nasednou na kolotoč stranických zájmů. Druhou cestou je volba všemi koncesionáři. „Divácké rady“ nejsou v Evropě ničím neznámým. Přímé, tzv. sociální volby dokonce v sousedním Německu probíhají třeba i do dozorčích orgánů zdravotních pojišťoven.

Na brzkou změnu (prostřednictvím nezbytných legislativních úprav) se však netěšme. Revoluci v ustavování kontrolních institucí médií veřejné služby druhdy slibovaly Věci veřejné a TOP 09. Kdeže ale loňské sněhy jsou. Košile (šitá z partikulárních zájmů) je jim bližší než kabát. A představa, že o depolitizaci se postarají velké strany, je už úplně z říše sci-fi. Stačí si připomenout, že podle loňského zpravodajství Práva odjel předseda Petr Nečas z prosincového regionálního sněmu ODS v Jihlavě s požadavkem, aby v České televizi dostal čas od času prostor pro samostatné vystoupení. „Jestli česká veřejnost klíčově něco potřebuje, pak je to právě toto,“ domnívá se první místopředsedkyně ODS a předsedkyně Sněmovny Miroslava Němcová.

Občanští demokraté se nejspíš nevzdali dávného snu (ještě z premiérské éry Václava Klause) o „vládní vlnce“. Je to ale také tužba občanů? Lékem na nemoci tuzemské žurnalistiky sotva může být nahrazení novinářů v rozhlasovém a televizním éteru politiky. Odváží se to říct i budoucí veřejnoprávní radní? Stěží. Renomovaných osobností a mediálních expertů mezi nimi opět bude minimum. O to víc jich bude pupeční šňůrou spojeno s prostředím — stále do hlubší krize zabředávající — politiky.