Celá dosavadní česká veřejná debata ohledně vstupu do eurozóny ukazuje, jak hrubě jsme se vzdálili od způsobilosti vést rozumnou, perspektivní rozmluvu, která by dbala zájmů státu, a tím také zájmů nás všech, kteří v něm žijeme.

Je to vlastně jeden z nejtrvalejších důsledků někdejšího Klausova úprku ekonomů před právníky, přičemž ekonomy jsou v tomto případě ti, kteří brali vše, co jim přišlo pod ruku a snaží se takto dobyté území i kořist hájit zevnitř i zvenčí co nejdéle to půjde.

Nadutost a pohrdání jako program, rostoucí izolace českého politického diskursu od vnějších podnětů, odvádění pozornosti od podstaty k okrajovým jevům, letitá propaganda budující pocit vnějšího ohrožení naší identity a obava, že kdybychom se stali plnou součástí evropské modernity, přišli by všichni tihle špatní rádcové o léta pečlivě budovanou tvář ochránců národních zájmů.

Přestože jim dnes už málokdo věří, tak ve vztahu k euru dokázali zamořit veřejnou debatu emocemi a neodůvodněnými obavami natolik, že příznivci přistoupení k euru jsou vysmíváni jako trapní podivíni i těmi, kteří by podle politické logiky měli být jejich spojenci.

Sobotkova vláda nebude mít v této věci snadnou pozici. Příliš aktivní kroky k zavedení eura jí mohou odčerpávat podporu veřejnosti, kterou bude potřebovat i pro jiné cíle. Znamenalo by to jít proti proudu a umět aktivně přesvědčovat, a to nikdy nepatřilo k úspěšným disciplínám českých politických elit.

Přestože bych si razantní aktivní prosazování brzkého přistoupení k euru velmi přál, realisticky buďme vděční i za pasivnější přístup. Za naprosto nezbytné minimum považuji nebránit ničemu, co povede k zavedení eura v rozumně blízké době. Oddalování přechodu za rok 2019 bychom museli interpretovat jako nevůli objektivně vyhovující zájmům českého izolacionismu.

Pět plus jeden argument

Protože jde o jedno z nejsilnějších témat, je třeba shrnout argumenty a stále je opakovat. Jen tak bude možné začít obracet nálady veřejného mínění na stranu eura. Zde je pět silných argumentů a za nimi jeden argument generální.

1. Českou ekonomiku zatěžují transakční náklady, jimiž je třeba financovat neustálou směnu mezi korunou a eurem. Jsou to náklady obrovské a těží z nich v naprosté většině banky. Odhad těchto nákladů bývá uváděn ve výši šedesát miliard korun ročně a je velmi uměřený.

Tyto náklady se vstupem do eurozóny zcela odpadnou. Znamenají čistý a předem jistý zisk bankovního sektoru a odcházejí v dividendách do zahraničí, aniž by přinášely jakýkoliv užitek české ekonomice. Jde o částku přibližně ve výši pěti procent státního rozpočtu, tedy o částku obrovskou. Taková suma může při vhodném vedení skvěle leckoho motivovat k otáčení veřejné debaty pro něj vhodným směrem.

2. Pro běžnou obchodní výměnu, jakož i pro investice nynější situace výrazně snižuje atraktivitu České republiky. Pro německé firmy, stejně jako i pro firmy z dalších zemí eurozóny, vzniká souběhem koruny a eura jednak další náklad (v kurzovém riziku i marží směny), jednak faktor nejistoty z dalšího vývoje, který je nepochybně leckdy od aktivit v českému prostředí odradí.

Velikost České republiky neumožňuje, na rozdíl od čtyřnásobně většího Polska, aby tyto náklady byly absorbovány úsporou z rozsahu. Snížená investiční i obchodní atraktivita naší země možná vypadá jako pouhá psychologická překážka, znamená však reálné náklady i škody. Je obtížné je vyčíslit, ale lze si představit, že mohou být obdobné, jako zmíněné náklady kurzové směny.

3. Proti kurzovým rizikům se obchodní společnosti v rámci meziměnových obchodních vztahů běžně pojišťují. Stojí to ale peníze. Po nedávné intervenci České národní banky se potřeba takového pojištění zvýšila, protože praxe ukázala jeho nezbytnost. Náklady na pojištění proti kurzovým rizikům vyčíslit neumím, ale nebudou — ať už v oblasti dovozu nebo vývozu — nijak zanedbatelné.

4. Pro občany znamená zachování koruny nižší cenovou stabilitu. Zatížení kurzovými náklady při cestě do zahraničí jsou v zásadě zanedbatelné a nevýznamné, významnější jsou spíše kurzové pohyby ovlivňující cenu služeb v zahraničí. Všechny výše zmíněné náklady samozřejmě ovlivňují cenu veškerého zboží na českém trhu, ať už přímo či druhotně, ale v součtu docela významně.

5. Zavedení eura pravděpodobně - s ohledem na zkušenosti zemí, které v minulých letech do eurozóny vstupovaly - jednorázově mírně zvýší koncové ceny zboží, souběžně ale bude znamenat i velký tlak na vyrovnání cenových hladin u zboží střednědobé a dlouhodobé spotřeby, protože cenové porovnání bude možné napřímo, bez matoucího přepočtu měnovým kurzem. Tento efekt by měl vést k postupnému mírnému zlevnění takového zboží, protože v převažující míře pochází z dovozu a kromě transparentního porovnání koncových cen se u něj projeví i úspora dosavadních nákladů spojených s kurzovou směnou. Tento pozitivní efekt bude na rozdíl od mírného jednorázového zdražení trvalý.

Je zde ale ještě jeden generální argument, proti němuž jsou všechny ostatní argumenty slabé: samostatná česká měna vydrží jen do prvních vážnějších otřesů, které dříve nebo později mohou přijít. Jsme relativně malá země, nepříliš velká ekonomika a stabilita měny už zjevně vyčerpává svůj potenciál. Snění o věčně pevné měně, silné ekonomice a schopnosti řídit stabilitu vlastní měny je naivní a krátkozrakou iluzí fachidiotů.

V této zemi existují nejméně tři finanční skupiny, kterým nic nezabrání rozhoupat českou korunu, jestliže se k tomu z nějakých důvodů rozhodnou. Když se před dvaceti lety rozhodl George Soros rozhoupat kurs britské libry, jevilo se to zprvu jako furiantské natřásání známého finančního spekulanta. Ale spekulace se mu podařila, kurs britské libry se dramaticky snížil a on na tom vydělal několik miliard dolarů, zatímco britská libra se z tehdejšího šoku už nedokázala probrat.

Na destabilizaci měny lze vydělat — a z hlediska emisního státu naopak prodělat — velké peníze. Uvědomuje si to i Švýcarsko, které už delší dobu přijímá aktivní opatření proti možnému nepřátelskému nájezdu na svoji měnu. Švýcarský frank je přitom mnohonásobně robustnější měnou, než česká koruna.

Soustředěnému útoku by česká měna nebyla schopna odolávat ani po dobu několika dní. Dramatický pokles kursu by znamenal zásadní a obtížně řešitelnou destabilizaci české ekonomiky, s dlouhodobými zásadními dopady na nás všechny, kteří své každodenní živobytí platíme v českých korunách.

Nepomohl by nám nikdo, ono by totiž ani nebylo jak. Korunu si jako platidlo držíme ostatně dobrovolně, nebýt českého fanfarónství, mohli jsme už několik let platit eurem.

Euro je silná a stabilizovaná měna. Má samozřejmě svoje problémy, ostatně je to měna stále ještě velmi mladá, ale v ostatním světě již od počátku akceptovaná jako obchodní i rezervní jednotka. Za eurem stojí robustní politická síla, jedinečný integrační projekt, který za euro dokáže ručit.

Celkový objem emise eura je obrovský, proto si jen těžko lze představit, jak by se proti euru dalo na finančních trzích účinně spekulovat, aby se taková spekulace zásadně projevila na jeho hodnotě.

Evropské struktury a euro znamenají jistotu

Je třeba si stále uvědomovat, že sami o sobě jsme — jakožto Česká republika — opravdu málo významní. Jen účast ve větším celku nám může dát větší míru jistoty a stability. V této úvaze není místo pro pýchu a zbytnělé sebevědomí.

Mediální panika dlouhodobě naznačující možný zánik eura jako společné evropské měny už sice pominula, ale její důsledky ještě zdaleka nevymizely. Euro je českými médii stále nahlíženo s despektem a racionální debata se na toto téma téměř nevede.

Nechtěl bych vypisovat argumenty proti přijetí eura. Považuji je za málo významné až zcela falešné. Odpůrci eura mají v českých médiích tak mohutnou publicitu, že pomáhat jim, třeba jen pro vyváženost argumentů, není nutné.

Jeden argument ale okomentovat chci. Tím je přistoupení k Evropskému stabilizačnímu mechanismu, ke kterému bychom se přihlásili souběžně se vstupem do eurozóny. Do tohoto stabilizačního systému bychom museli přispívat a zároveň vydat garance, které by byly použity v případě větších systémových problémů některé ze zemí eurozóny.

Nebudeme přece přispívat na nějaké Řeky nebo Portugalce a platit tak za jejich chyby, říkají ohledně Evropského stabilizačního mechanismu odpůrci vstupu do eurozóny. Nevím, kde bychom měli brát — vzhledem ke stavu české ekonomiky a funkčnosti státní správy — sebevědomí k takovým úvahám.

Kolapsní nehoda Islandu, Irska a Řecka se za jistých okolností může stejně tak zopakovat i u nás, a to dokonce z důvodů, které nemusí zdaleka spočívat ve stavu české ekonomiky nebo finančního sektoru. Natož v pracovitosti, naznačované řečmi provinčních českých zabedněnců o Řecích odpočívajících ve stínu platanů, které tu vedou zejména makáči placení celý život státem, ponejvíce za našňořené kecy.

Evropský stabilizační mechanismus představuje nejlevnější možný pojistný systém proti takovým kolapsům, zejména bude-li provázen přesunutím podstatné míry zátěže z bankovních vkladatelů na akcionáře.

Nechce-li někdo součástí takového systému být, prozrazuje tím na sebe více, než by si přál. Dehonestující je ale argumentace ve stylu černého pasažéra. My nechceme platit na jiné, a nám samotným se to stát nemůže. A kdyby se náhodou stalo, bezpochyby by se titíž sebevědomí omezenci pomoci ostatních domáhali.

S eurem do jádra Evropské unie

Vstup do eurozóny je zřejmě naše největší kauza pro příští desetiletí, protože teprve po přistoupení se některé pozitivní efekty začnou pomalu projevovat. Ale nejde jen o efekty spočitatelné, finanční a ekonomické. Jde o mnohem více. Stabilita je doslova k nezaplacení a zavedením eura jí může nesmírně napomoci.

Staneme se plnou součástí evropského politického a hospodářského prostoru, budeme moci vstupovat do debat a ovlivňovat priority jádra evropské integrace. Nebudeme těmi, kteří se chtějí dělit s ostatními o to, co je jejich, zatímco po našem jim přece nic není. Poneseme rizika s ostatními členy eurozóny a oni ponesou naše s námi.

Sobotkova vláda by měla od počátku svého působení pozitivně a aktivně vstupovat do této veřejné debaty, výslovně odmítnout nesmyslné výroky předchozí vládní koalice (zejména ten o referendu o zavedení eura) a představovat výhody jednotné evropské měny. Může do problému vtahovat i argumentačně dobře vybavené české ekonomy působící v bruselských unijních strukturách, jejich hlas zatím není v Česku příliš slyšet. Ale debata nesmí být jen odborná.

Téma je třeba prosadit i do médií. To samozřejmě nemůže přímočaře učinit vláda. Může ale působit na společenskou atmosféru a vytrvale nastolovat euro jako téma. Velký ohlas by jistě vyvolala celonárodní anketa o motivech, které by měly být zobrazeny na českých emisích rubových stran euromincí.

To vláda může učinit přímo, s vědomím, že mediální ohlas může spustit mnohem širší publicitu zavedení eura. Jistě nebudu sám, kdo bude zvědavý na spotřebitelské zkušenosti z přechodu na euro ze Slovenska, Estonska a nově přistoupivšího Lotyšska, stejně jako na porovnání nálad v těchto zemích z období před zavedením eura a po něm.

Nejhorší by bylo oportunní vyčkávání, až se nálady změní samy. Živeny protivníky by se samy od sebe nezměnily nikdy. Zavedení eura je historický úkol přesahující svými důsledky jakékoliv jiné rozhodování politických elit. Tím spíše, že v tomto případě už rozhodnuto bylo, a to samotným vstupem do Evropské unie, které bylo odsouhlaseno referendem.

Přistoupením jsme se k přijetí eura zavázali, protivníkům teď už nezbývá nic jiného, než brzdit. Doufejme, že nová vláda odbrzdí a že tím rozproudí i novou debatu o našem místě v Evropě, o naší evropské spoluzodpovědnosti a o tom, co my můžeme velkému evropskému projektu přinášet.