Celá dosavadní česká veřejná debata ohledně vstupu do eurozóny ukazuje, jak hrubě jsme se vzdálili od způsobilosti vést rozumnou, perspektivní rozmluvu, která by dbala zájmů státu, a tím také zájmů nás všech, kteří v něm žijeme.

Je to vlastně jeden z nejtrvalejších důsledků někdejšího Klausova úprku ekonomů před právníky, přičemž ekonomy jsou v tomto případě ti, kteří brali vše, co jim přišlo pod ruku a snaží se takto dobyté území i kořist hájit zevnitř i zvenčí co nejdéle to půjde.

Nadutost a pohrdání jako program, rostoucí izolace českého politického diskursu od vnějších podnětů, odvádění pozornosti od podstaty k okrajovým jevům, letitá propaganda budující pocit vnějšího ohrožení naší identity a obava, že kdybychom se stali plnou součástí evropské modernity, přišli by všichni tihle špatní rádcové o léta pečlivě budovanou tvář ochránců národních zájmů.

Přestože jim dnes už málokdo věří, tak ve vztahu k euru dokázali zamořit veřejnou debatu emocemi a neodůvodněnými obavami natolik, že příznivci přistoupení k euru jsou vysmíváni jako trapní podivíni i těmi, kteří by podle politické logiky měli být jejich spojenci.

Sobotkova vláda nebude mít v této věci snadnou pozici. Příliš aktivní kroky k zavedení eura jí mohou odčerpávat podporu veřejnosti, kterou bude potřebovat i pro jiné cíle. Znamenalo by to jít proti proudu a umět aktivně přesvědčovat, a to nikdy nepatřilo k úspěšným disciplínám českých politických elit.

Přestože bych si razantní aktivní prosazování brzkého přistoupení k euru velmi přál, realisticky buďme vděční i za pasivnější přístup. Za naprosto nezbytné minimum považuji nebránit ničemu, co povede k zavedení eura v rozumně blízké době. Oddalování přechodu za rok 2019 bychom museli interpretovat jako nevůli objektivně vyhovující zájmům českého izolacionismu.

Pět plus jeden argument

Protože jde o jedno z nejsilnějších témat, je třeba shrnout argumenty a stále je opakovat. Jen tak bude možné začít obracet nálady veřejného mínění na stranu eura. Zde je pět silných argumentů a za nimi jeden argument generální.

1. Českou ekonomiku zatěžují transakční náklady, jimiž je třeba financovat neustálou směnu mezi korunou a eurem. Jsou to náklady obrovské a těží z nich v naprosté většině banky. Odhad těchto nákladů bývá uváděn ve výši šedesát miliard korun ročně a je velmi uměřený.

Tyto náklady se vstupem do eurozóny zcela odpadnou. Znamenají čistý a předem jistý zisk bankovního sektoru a odcházejí v dividendách do zahraničí, aniž by přinášely jakýkoliv užitek české ekonomice. Jde o částku přibližně ve výši pěti procent státního rozpočtu, tedy o částku obrovskou. Taková suma může při vhodném vedení skvěle leckoho motivovat k otáčení veřejné debaty pro něj vhodným směrem.

2. Pro běžnou obchodní výměnu, jakož i pro investice nynější situace výrazně snižuje atraktivitu České republiky. Pro německé firmy, stejně jako i pro firmy z dalších zemí eurozóny, vzniká souběhem koruny a eura jednak další náklad (v kurzovém riziku i marží směny), jednak faktor nejistoty z dalšího vývoje, který je nepochybně leckdy od aktivit v českému prostředí odradí.

Velikost České republiky neumožňuje, na rozdíl od čtyřnásobně většího Polska, aby tyto náklady byly absorbovány úsporou z rozsahu. Snížená investiční i obchodní atraktivita naší země možná vypadá jako pouhá psychologická překážka, znamená však reálné náklady i škody. Je obtížné je vyčíslit, ale lze si představit, že mohou být obdobné, jako zmíněné náklady kurzové směny.