Pokusy o typologické určení jednotlivých „nepolitických“ vlád jsou v rámci komparativní politologie poměrně mladou subdisciplínou, jejíž rozvoj je přímo úměrný výskytu a významu působení těchto útvarů v jednotlivých politických systémech a důsledkům jejich instalace pro charakter demokratického vládnutí.

Všeobecná shoda panuje na příčinách rozšíření podobného politického projektu, kterými jsou stále více se prohlubující strukturální i vývojové krizové stavy, které soudobé zastupitelské demokracie postihují. Shoda již však nepanuje nejen na tom, jakým způsobem by měly být „nepolitické“ kabinety analyzovány ve vztahu k normativním závěrům o kvalitě demokracie v dané zemi, ale taktéž v rámci pokusů o jejich typologické určení.

Je totiž poměrně banálním zjištěním, které však úzce koresponduje právě s důsledky působení těchto vlád pro politický systém v normativní rovině, že mezi těmito vládami existují značné rozdíly jak ve vztahu k příčinám a původcům jejich vzniku, tak ve vztahu k jejich vnitřním charakteristikám.

Pokud bychom se tedy pokoušeli definoval obecná kritéria hodnocení jednotlivých typů „nepolitických“ vlád, musíme se zaměřit na tři poměrně odlišné a hlavně na sobě namnoze zcela nezávislé okruhy problémů.

Zaprvé, podmínky vzniku podobné vlády, a to jak vývoj událostí, předcházející její instalaci (obvykle politická krize, spojená s pádem předchozí politické vlády), tak s charakterem ústavního rámce, v němž se tento proces odehrává (parlamentní vs. poloprezidentský systém dle litery ústavy), zadruhé pak původce vzniku podobné vlády (parlamentní politické strany či prezident republiky), a konečně zatřetí, personální obsazení vlády a vztah jednotlivých ministrů k politickým stranám.

Úřednické vlády v české politické tradici

V české politologické, historické i mediální obci panuje téměř všeobecná shoda na tom, že za úřednický je označován takový typ vládního kabinetu, jehož nástup je obvykle provázen složitou situací vládní a politické krize, jehož vytvoření nevychází z logiky mocenské alternace na půdorysu ideově homogenních parlamentních většin, a konečně v něm nezasedají špičky parlamentních politických stran, jež prošly demokratickými volbami.

Sám pojem úřednická vláda (obsahově české synonymum v zahraničí častěji užívaného termínu technická vláda) má původ v první ČSR, kde byly instalovány dva vládní kabinety Jana Černého (1920—1921 a 1926), které vznikly z vůle prezidenta Masaryka, nežádaly parlament o vyslovení důvěry a byly po časově omezeném období nahrazeny vládou, nad níž již převzaly záštitu politické strany. Ministry těchto dvou vlád pak byli na jednotlivých rezortech vrcholní státní úředníci.

Po roce 1989 byl termín úřednický kabinet převzat z prvorepublikové tradice a užit v souvislosti s nástupem vlády Josefa Tošovského na přelomu let 1997/1998, přičemž tato vláda nesplňovala výše uvedené charakteristiky bezezbytku, neboť v ní vedle nestranických „odborníků“ zasedali též předsedové dvou sněmovních stran (Josef Lux a Jiří Skalický). Z tohoto důvodu je tak Tošovského vláda namnoze označována jako „polopolitická“ a ve vztahu k prvorepublikové praxi přirovnávána k vládě Edvarda Beneše v letech 1921—1922.

Druhým úřednickým kabinetem je nazývána vláda Jana Fischera, působící v letech 2009—2010, kde již vzhledem k absenci špiček politických stran v jejíž řadách a převaze do té doby apolitických osobností (v souladu s prvorepublikovou tradicí dokonce několika dosavadních vedoucích představitelů vrcholných státních úřadů) docházíme k všeobecné shodě o jejím úřednickém „nepolitickém“ charakteru. Třetím takto označovaným kabinetem je pak nedávno skončivší vláda Jiřího Rusnoka.

Výše nastíněné empirické případy úřednických vlád v české politické praxi jsou z hlediska typologického nahlíženy dominantně prizmatem prvního a třetího výše naznačeného kritéria hodnocení. Prizmatem druhého výše uvedeného kritéria jsou pak postihnutelné významné rozdíly mezi jednotlivými případy pokud jde o vymezení původce instalace příslušné vlády a jejich vzájemný vztah.