O středečním poledni jsme díky České televizi mohli sledovat v přímém přenosu zajímavou podívanou. Pomenší autobus — mnou nezjištěné značky, zato modré barvy (to jsem identifikoval bezpečně!) — si to svištěl Prahou pořádný kus cesty. Celé dva kilometry si to v minibusu šinuli nastávající ministři z Hrzánského paláce až na Pražský hrad. Pěšky by to byla o půlku kratší cesta, ale slovy paní Škopkové z populárních komedií Slunce, seno..., řekl bych „Ať lidí vidí, že na to máme!“

Krátce nato byla jmenována vláda premiéra Bohuslava Sobotky. Událo se tak nikoli z vůle boží či prezidenta Zemana (jak se rád holedbá), ale jednoduše proto, že Sobotka splnil veškeré ústavou předepsané povinnosti, takže prezident — ač se skřípěním zubů — musel kabinet šéfa ČSSD uvést v život. Sobotka si mohl do kolonky utkání proti Miloši Zemanovi zapsat: „Vedu 1:0“.

↗

Bohuslav Sobotka. Foto čssd.cz

Od povolebního haškovsko-zemanovského puče prošel šéf sociální demokracie úctyhodný kus cesty. Nejprve paralyzoval haškovské křídlo uvnitř strany, poté přemohl veleještěra Zemana, jenž se Sobotku obrazně řečeno chystal slupnout jako malinu. A k tomu si dovolil trvat na svém rozhodnutí jmenovat dva prezidentovy úhlavní nepřítele: Lubomíra Zaorálka a Jiřího Dienstbiera ministrem zahraničí respektive šéfem úřadu pro lidská práva.

Náhoda tomu chtěla, že prezident Zeman zrovinka v těchto dnech oslavil roční výročí svého zvolení hlavou státu. Za tu dobu vyrostl nevídaným způsobem. Kdo by čekal přerod jezevce z Vysočiny ve státníka, jenž společnost spojuje — jak nás přesvědčoval při svém zvolení — byl by zklamán. Namísto osobnosti, která s kýblem tmele v ruce utěsňuje praskliny napříč stranami a mezi lidmi, používá kyblíku k mlácení svých nepřátel, šťouchancům a napadáním Ústavy.

Zeman se tmelitelem nestal, ale zato vyrostl ve zdárného nástupce brněnského gladiátora a milovníka všech kulišáren Franty Kocourka, šmrnclého se stréčkem Křópalem.

Co říct o státníkovi, který své myšlenky prokládá rádoby vtipnými bonmoty. Namátkou: kouření od dvaceti sedmi let je zdravé (v kutnohorské továrně na cigarety), ústavní zvyklosti jsou idiotské (před jmenováním vlády kamaráda Rusnoka) či žonglováním s Ústavou: „Zachce-li se mně, adepta ministrem jmenuji, nezachce-li se mně, má holt smůlu.“

Ale vraťme se ještě do záře světel Trůnního sálu na Pražském hradě. Jako vrchol slavnostního aktu jmenování nového kabinetu České republiky si hlava státu — čistě po zemanovsku a s neskrývanou jízlivostí — vychutnala Sobotku pokáráním za neprofesionalitu, za několik chyb v dopise s návrhy na jmenování ministrů.

Premiéra plísnil za chybná jména a významný akt završil slovy: „Milý pane premiére, šest chyb v jedenapůlstránkovém dokumentu je poměrně dost a ne zcela svědčí o profesionalitě, kterou bychom si všichni od této vlády přáli.”

Ano, mezi řečí v restauraci mohl si prezident ze Sobotky takto utahovat, ale při navýsost významné příležitosti by profesionální politik měl užít noblesu a nadhled.

U prostého lidu tak zabodoval premiér, jenž nehnul brvou, poděkoval prezidentovi a myslel si své. Miloš Zeman teď může v rozlehlých prostorách Pražského hradu přemýšlet, proč jeho snad jediným spojencem — kromě oddaného Haška — zůstal šéf komunistů Vojtěch Filip.