Navzdory obavám ze změny českého politického systému v nějakou podobu systému poloprezidentského zůstává Česká republika ústavně vzato i po zavedení přímé prezidentské volby parlamentní demokracií.

Pro parlamentarismy je přitom typické, že tu těžiště moci spočívá v Parlamentu, v našem případě tedy v Poslanecké sněmovně a v Senátu. Pro vztah k exekutivě je přitom klíčová role Poslanecké sněmovny, právě jí je totiž vláda odpovědná.

Pro ústavní postavení prezidenta pak platí, že je sice hlavou státu, avšak vrcholným orgánem exekutivy z hlediska její pyramidální struktury je vláda. To samozřejmě neznamená, že se tu politicky vzato nemůže za jistých okolností těžiště moci posouvat směrem k prezidentovi, a tudíž k poloprezidentskému systému.

Avšak tento posun, nezmění-li se kompetence prezidenta, bude vždy dočasný, neboť bude primárně záviset především na rozložení sil v Poslanecké sněmovně. Teprve sekundárně na proměnách politických zvyklostí a zavedených způsobů, o které se prezident Miloš Zeman systematicky pokouší.

Lze si tedy představit posun k poloprezidentskému systému, a nepochybně právě o tuto změnu Zeman usiluje po celou dobu od svého zvolení. Ilustrovat to lze nejméně na dvou případech: jmenoval Rusnokovu vládu bez koordinace se stranami zastoupenými v Poslanecké sněmovně a pokoušel se aktivně zasahovat do dění uvnitř pravděpodobného vítěze voleb.

Avšak Rusnokova vláda důvěru nezískala a Hašek a spol. se zdiskreditovali neobratným lhaním. Prakticky to znamená, že Zeman nemá v aktuální Poslanecké sněmovně relevantní platformu, která by mu nyní umožnila realizovat jeho program či personální preference ve vznikající vládě.

Ponaučení? Prezident v parlamentarismu se sice může pokoušet svůj vliv uplatňovat a rozšiřovat, avšak neumožňuje mu to ústavní vymezení kompetencí, nýbrž především zákulisní tlak, vyjednávání s ostatními politickými aktéry, vytváření aliancí a schopnost jednat politicky v nejširším slova smyslu.

Prezident pak samozřejmě může před veřejností licitovat o jednotlivá jména, může personální složení vlády kritizovat a může dokonce s některými nominacemi nesouhlasit. To je ale asi tak všechno, nedisponuje-li politickou silou. A Zeman jí zkrátka v nynější konstelaci nedisponuje. A z Ústavy žádnou pravomoc ve vztahu ke vládě nemá.

Nic na tom nemění ani výhrady, které Zeman neurčitě vyslovil k navržené vládní sestavě v pátek. Tím prezidentovi samozřejmě neupíráme právo nad některými nominacemi pochybovat, ostatně i my o mnohých z nich pochybujeme. Avšak nedodal, že pro jejich případné nejmenování musí existovat závažné zákonné či ústavní překážky.

Ať už hovořil o odborné kompetenci, pochybném získání kvalifikace, neexistující bezpečnostní prověrce či počtu publikovaných textů v odborných časopisech, uváděl jen zástupné problémy. Podstatná je jiná věc: Zeman se s některými navrženými kandidáty neshoduje politicky, avšak sám se vmanévroval do pozice, která mu neumožňuje jeho politický vliv uplatnit.

Nemá spojence, kteří by byli schopni svou silou vychýlit těžiště politiky v jeho prospěch ve vládě (Rusnokův kabinet nezískal důvěru), v Poslanecké sněmovně (volební debakl SPOZ), ani v ČSSD (prohra Haškova křídla).

Nelze samozřejmě dopředu říct, že všech padesát poslanců sociální demokracie nakonec pro vládu ČSSD, hnutí ANO a lidovců ruku zvedne. Zdá se ale, že Sobotkova pozice je nyní pevná, a tudíž neexistuje jediný důvod, aby tlaku prezidenta ustupoval.

Je v podobné situaci, jako Zeman v létě 1998. I tehdejší prezident Václava Havel nechtěl některé ministry — konkrétně šlo o Jana Kavana a Václava Grulicha — do vznikající sociálnědemokratické vlády jmenovat.

Svou vůli ale neměl jak prosadit. „Stručně řečeno - o tom, kdo bude ve vládě sociální demokracie, rozhodují sociální demokraté,“ glosoval to tehdy Miloš Zeman v rozhovoru pro MF Dnes.