S koncem víkendu si účastníci „modroptáčnického“ setkání sbalili kufry a vydali se vstříc domovům. Na jejich místa nastoupily paní uklízečky s košťaty a čisticími prostředky, aby po delegátech vycídily a hotel Clarion znovu získal glanc.

Smutné je, že paní uklízečky učinily více práce nežli celý několikasethlavý sněm dohromady. ODS mohla zvolit způsob onačejší — rozdat delegátům košťata a od podlahy začít stranu smejčit. Stranický úklid se sice konal, bohužel pro ODS pouze v rovině virtuální.

Záhodno jest poohlédnout se zpět, co vlastně kongres ODS přinesl. Od onoho setkání jsem nečekal žádné světoborné politické zázraky. Tak naivní zase nejsem. Ostatně za těchto personálně-ideových konstelací strany se nic jiného čekat nedá. Vymámit z jalové krávy tele se jaksi rovná přírodnímu zázraku, jenž se nekonal.

K jistému pokání účastníků sice došlo, leč svádět volební katastrofu na bývalé vedení — na někoho jiného! - se jeví jako neprozřetelné, ba přímo alibistické.

Možná by to šlo takhle: „Omlouváme se všem občanům za své zpackané tříleté (sedmileté) vládnutí a žabomyší rozbroje uvnitř strany. Důsledně se odkláníme od topolánkovského hulvátského stylu zdvižených prostředníčků i od nečasovských praktik přeplácených milenek a trestání postižených, seniorů a sociálně slabých. Vina za přihlížení tomuto leží i na mně.“

Kdyby ono prohlášení pronesl jeden každý účastník kongresu a poté jej stvrdil svým podpisem, zatleskal by — třeba jen vlažně — nejeden divák.

Nic podobného se nekonalo. Namísto toho byl při místopředsednické volbě s neskrývanou mírou ostentativnosti odstřelen populární Jiří Pospíšil, který jako jediný občanský demokrat za poslední léta něco vyhrál. Vítězství — byť upachtěné - v krajských volbách v Plzeňském kraji patří především Pospíšilovi.

Žádným excelentním tahem nebylo ani zbavení se dlouholeté čelní představitelky strany Miroslavy Němcové. Drtivou porážku z předsednické volby si paní Němcová odnesla ziskem 66 hlasů z 537 platných, což byl další ze znaků msty na bývalém vedení. Ať je Miroslava Němcová jakákoliv, mohli ji členové strany vypoklonkovat kapánek důstojněji.

Prvním místopředsedou strany se stal europoslanec Jan Zahradil, muž symbolizující euroskepsi málem se dotýkající až krajní eurofobie Václava Klause. Zahradil chce z bruselského angažmá spoluřídit stranu, aniž by měl k tomu po ruce schopné kádry. Nadto Evropská unie — jím tak haněná - začíná být po jisté době zatracení brána na milost.

A na závěr zde máme čerstvého předsedu Petra Fialu. Pochopitelně, že zdecimovaná strana nemohla učinit nic jiného, nežli zvolit jedno ze špatných řešení (jiná zde nejsou) a vytáhnout do šéfovského křesla emeritního rektora Fialu.

Člověk je to na rozdíl od všech předešlých předsedů slušný, nekonfliktní, avšak postrádá duch vůdce, jenž odpadlé občanské demokraty sešikuje vstříc novým vítězstvím. Pan Čistý II. se závěrem pokoušel strhnout pozornost projevem o novém nadšení a veliké energii pramenící mezi delegáty. Ano, byla to povinná slova - na pravdě se příliš nezakládající — pronášená navíc dikcí druhořadého herce na oblasti.

Jedním z prvních úkolů vedení ODS v čele s Fialou je sestavení stínové vlády. Některá jména už má prý Fiala v hlavě, prozradit je ale nechce, neboť se o nich bude ještě jednat. S lehkým špílcem dodávám, že předseda Fiala — v ODS zatím velmi krátce - nejprve musí zjistit, kdo v té straně vlastně je.