Psal jsem o povaze a nadějích ODS před jejím kongresem, teď cítím povinnost alespoň nastínit, k čemu, podle mého, na jejím kongresu v Olomouci došlo.

Předsedou se podle předpokladů stal bývalý ministr školství, politolog a vysokoškolský pedagog Petr Fiala. Vzdělanec, který si nemusel klestit cestu ke stranické moci ideologickými frázemi ani taktikami „kdy a proč s kým proti komu“. Není spjat s žádnými stranickými skandály ani svázán s vlivnými kmotry.

Ve straně patrně nemá žádné přátele a kamarády, s nimiž by ho pojila společná soudružská (v dobrém slova smyslu) historie strany a prožitky dobrého i zlého, z nichž pramení důvěra. Upřímně řečeno, Petr Fiala v té straně kromě idey liberálního konzervativizmu (a to kdoví jestli) nemá co pohledávat.

Avšak podlehl výzvě (tomu rozumím), zlákal ho nelehký úkol a odpovědnost, jejíž dosah si člověk jeho založení dobře uvědomuje, není žádný dobrodruh. Jako by se ocitl na palubě lodi, z níž v obavách ze ztroskotání unikl kapitán, a on se odvážně ujal kormidla, protože ví, kam by měla loď plout, ale neví jak ji ovládat. Ví, že se musí chovat jako kapitán, musí velet.