Neoliberální rétorika pro správu veřejného sektoru se ani s přicházející vládou, zdá se, nevytrácí. Ve vyjádřeních hnutí ANO došlo sice ke zjemnění neoliberálních tezí na tvrzení, že stát má být dobrý hospodář, nicméně implicitně jsou neoliberální vyjádření stále jasně patrná. Jak by se k takovýmto výrokům měli stavět občané jako uživatelé veřejných služeb?

Neoliberalismus se pokoušel od 80. let 20. století aplikovat tzv. tržní řídící postupy také na veřejný sektor. Zářným případem těchto snah je thatcherovská Británie. Principy neoliberálního řízení jsou všeobecně známé:

•povinností každého jedince je ochrana svobody ve smyslu svobody hospodářského procesu,

•soukromé vlastnictví je jedinou přijatelnou formou vlastnictví,

•trh přebírá roli arbitra a determinuje ekonomickou hodnotu,

•maximalizace spotřeby je stimulem pro fungující trh, který zajistí materiální blahobyt,

•zdroje mají maximalizovat zisk,

•člověk je chápán jako homo oeconomicus,

•úlohou státu je především dohled nad principem tržní svobody atp.

Při radikální aplikaci vede neoliberální politika k redukci veřejných výdajů, privatizaci státem vlastněných firem nebo k outsourcingu agend, k odstraňování dotací, rušení sociálního dialogu nebo dokonce odborů, omezování nástroje minimální mzdy atp. Je logické, že neoliberální politika je výhodná především pro podnikatelské subjekty pohybující se na globalizovaném trhu.

Veřejný a soukromý sektor mají rozdílné cíle a hodnoty. Hodnoty znamenají podmínky, z nichž je vycházeno, a jsou jistým způsobem ve společnosti přítomny a akceptovány. Naproti tomu cíle jsou ideje, jichž má být dosaženo, tj. zatím nepřítomné a nerealizované.

Cílem soukromého sektoru je tvorba a maximalizace zisku, jeho hodnotou pak volný trh, tržní prostředí, volný pohyb osob, zboží a služeb atp.

Tyto společnosti se sice také podílejí na tzv. CSR (Corporate Social Responsibility), kdy formou nadací nebo grantů financují tzv. veřejně prospěšné projekty, nicméně ve většině případů se jedná pouze o vhodnou formu PR a o nástroj ke zvýšení efektivity práce a loajality zaměstnanců. Celospolečenský aspekt je pouze vedlejším efektem jejich podnikatelských činností.

Cílem státu ovšem není tvorba zisku, ale zajištění jeho funkcí a jejich „předání“ občanům. Tradiční teorie státu dělí jeho funkce na vnější (obranná, zahraničněpolitická a hospodářská) a vnitřní (ekonomická, sociální, zákonodárná, nařizovací, bezpečnostní, ekologická a donucovací).

Z povahy těchto funkcí vyplývá, že má stát, na rozdíl od podniků a živnostníků, trvalý, celospolečenský a jinými subjekty nenahraditelný význam a vytváří tak stabilní rámec pro další (právě soukromé) subjekty a jejich činnosti. Hodnoty státu tvoří především demokracie, zákonnost, lidská práva, sociální dialog a další.

Zatímco soukromý sektor tedy směřuje individualisticky (subjektově) od občana-zaměstnance k vlastníkovi-zaměstnavateli prostřednictvím práce kvantifikované přidanou hodnotou (ziskem), veřejný sektor směřuje kolektivně, celostně (objektově) od občana-klienta ke státu-garantovi prostřednictvím poskytovaných služeb. Tyto služby nejsou kvantifikovatelné ziskem, ale právě svou celostností, dostupností a společenskou potřebností.

Z pohledu státu a veřejného sektoru vůbec můžeme neoliberální teze negovat:

•povinností každého jedince je ochrana svobody ve smyslu svobody lidské a občanské,

•soukromé vlastnictví je jednou formou vlastnictví,

•trh má spolu se státem roli arbitra, trh determinuje ekonomickou hodnotu, stát společenskou hodnotu,

•maximalizace spotřeby je jedním stimulem pro fungující trh,

•zdroje mají maximalizovat welfare občanů,

•člověk je chápán jako homo auctor (odpovědný),

•úlohou státu je zajištění dostupných funkcí a služeb pro občany atp.

Soukromý sektor nemůže nahradit veřejný, stejně tak jako veřejný soukromý. Vzhledem k jejich odlišnému poslání, cílům a hodnotám nelze na jejich řízení (či lépe vedení) aplikovat stejné „manažerské“ principy.

Občané by si měli uvědomit, k čemu by takové aplikace mohly vést. Snad se brzy změní chápání veřejného sektoru z „parazitů žijících z našich daní“ na „kotvu, významné tvůrce HDP,“ ale především „tvůrce nemateriálních, nekvantifikovatelných a nezastupitelných hodnot“.