Možnost zrušení lustračního zákona znovu odhalila neuralgický bod české společnosti, který se koncentruje kolem motivu tzv. „vyrovnání se s minulostí“. Napříč společností panuje zřejmě shoda, že k vyrovnání se s naší nedávnou minulostí dosud nedošlo. Jen málokdy je ale přesněji řečeno, co by oním vyrovnáním s minulostí vlastně mělo být, jak by takové vyrovnání se s minulostí mělo vypadat.

Možná je tedy na místě se domnívat, že právě neurčitost takového požadavku „vyrovnejme se konečně s minulostí!“ společnost paralyzuje. Ocitáme se v podobném postavení jako „muž z venkova“ v Kafkově podobenství, který chce vstoupit do brány Zákona, která mu však zůstává uzavřená a on je tak odsouzen k tomu prožít zbytek života v čekání na to, až bude vpuštěn.

Podmínkám vstupu do Zákona nelze dostát, neboť nejsou formulovány. Sama neurčitost požadavku vyrovnání vede k paralýze jednotlivce i společnosti. Byl-li by požadavek „Zákona“ nebo imperativu vyrovnání se s minulostí konkrétně formulován, ztratil by něco ze své absolutní moci.

Mýtus denacifikace

Je-li požadavek na „vyrovnání se s minulostí“ přece jen nějak konkretizován, tak zpravidla odkazem na německou poválečnou denacifikaci. Ta má být jakýmsi vzorem, jenž je třeba napodobit.

I když připustíme na chvíli analogii mezi nacistickým a komunistickým režimem, toto kladení denacifikace za vzor nic konkrétního nepřináší a jen rozšiřuje onen neurčitý charakter požadavku vyrovnání. Přitom německá denacifikace je spíše mýtem a zčásti divadlem pro vítězné mocnosti.

Hans Globke, šéf úřadu kancléře Konráda Adenauera a jeho nejbližší a velmi loajální spolupracovník, byl spoluautorem a vykladačem norimberským rasových zákonů. Adenaurův ministr Theodor Oberländer byl členem NSDAP a vrchního velení Wehrmachtu, další ministr Waldemar Kraft členem NSDAP a Hauptstummführerem jednotek SS, máme-li zůstat jen u těch nacistických činovníků, kteří to dotáhli nejdále.