Možnost zrušení lustračního zákona znovu odhalila neuralgický bod české společnosti, který se koncentruje kolem motivu tzv. „vyrovnání se s minulostí“. Napříč společností panuje zřejmě shoda, že k vyrovnání se s naší nedávnou minulostí dosud nedošlo. Jen málokdy je ale přesněji řečeno, co by oním vyrovnáním s minulostí vlastně mělo být, jak by takové vyrovnání se s minulostí mělo vypadat.

Možná je tedy na místě se domnívat, že právě neurčitost takového požadavku „vyrovnejme se konečně s minulostí!“ společnost paralyzuje. Ocitáme se v podobném postavení jako „muž z venkova“ v Kafkově podobenství, který chce vstoupit do brány Zákona, která mu však zůstává uzavřená a on je tak odsouzen k tomu prožít zbytek života v čekání na to, až bude vpuštěn.

Podmínkám vstupu do Zákona nelze dostát, neboť nejsou formulovány. Sama neurčitost požadavku vyrovnání vede k paralýze jednotlivce i společnosti. Byl-li by požadavek „Zákona“ nebo imperativu vyrovnání se s minulostí konkrétně formulován, ztratil by něco ze své absolutní moci.

Mýtus denacifikace

Je-li požadavek na „vyrovnání se s minulostí“ přece jen nějak konkretizován, tak zpravidla odkazem na německou poválečnou denacifikaci. Ta má být jakýmsi vzorem, jenž je třeba napodobit.

I když připustíme na chvíli analogii mezi nacistickým a komunistickým režimem, toto kladení denacifikace za vzor nic konkrétního nepřináší a jen rozšiřuje onen neurčitý charakter požadavku vyrovnání. Přitom německá denacifikace je spíše mýtem a zčásti divadlem pro vítězné mocnosti.

Hans Globke, šéf úřadu kancléře Konráda Adenauera a jeho nejbližší a velmi loajální spolupracovník, byl spoluautorem a vykladačem norimberským rasových zákonů. Adenaurův ministr Theodor Oberländer byl členem NSDAP a vrchního velení Wehrmachtu, další ministr Waldemar Kraft členem NSDAP a Hauptstummführerem jednotek SS, máme-li zůstat jen u těch nacistických činovníků, kteří to dotáhli nejdále.

O míře denacifikace svědčí i fakt, že německé tajné služby léta věděly, kde se ukrývá později v Izraeli popravený nacistický zločinec Adolf Eichmann. Ten dokonce psal Adenaeurovi dopis, z něhož je patrné, že Eichmann doufal v mírný proces a návrat do vlasti. Adenauer byl ovšem zděšen z toho, že by proces s Eichmannem posloužil jako munice proti bývalým nacistům v jeho administrativě.

Morální ohledy a apely se začnou — zcela podle rčení „nejdřív žrádlo, potom morálka" — objevovat až poté, co je budování nového státu dovršeno, tedy zhruba od konce 50. let. Až tehdy je konečně k odstoupení donucen Adenauerův ministr Oberländer a další generace se začínají ptát, co jejich rodiče skutečně dělali za války. Nebyli proto o nic lepší než jejich rodiče — není nijak těžké stát se svědomím těch druhých.

Dispozitiv vyrovnání

Imperativ „vyrovnejme se s minulostí“, doprovázený povzdechem, že s minulostí jsme se ještě nevyrovnali, lze snad chápat jako dispozitiv. Dispozitivem vyrovnání se s minulostí lze (ve volné návaznosti na Foucaultovy analýzy dispozitivu sexuality) označit takové procesy, které na různých úrovních a zcela nepozorovaně vykonávají moc nad člověkem, který se sám stává sám sobě žalářníkem. Moc je tím mocnější, čím lépe maskuje svou povahu a daří se ji skrývat své mechanismy.

Imperativ vyrovnání je analogický imperativu doznání, který doprovází Foucaultem probíraný dispozitiv sexuality. „Vyrovnejme se!“, „ještě jsme s minulostí dost nevyrovnali“. Analogicky k Foucaultovým tezím lze říci, že z toho, jak se o vyrovnávání se, o minulosti hovoří a z toho, jak téma minulosti proniká společenské i intimní vztahy a vazby, to vypadá, že jsme společnost výjimečně posedlá vyrovnáváním, které nemůže být nikdy dovršeno.

Vyrovnání se s minulostí je programem a cílem různých štědře financovaných institucí (ÚSTR), grantových programů, zákonů lustračních, zákonů hodnotících minulost, ústavů dějin, neziskových organizací, středoškolských vzdělávacích programů, rozhlasových a televizních pořadů atd. S minulostí jsme se však dosud nevyrovnali.

Tento nedosažitelný ideál před námi stojí jako úkol, jehož naplnění je zatím nedosažitelné a touto neúplností vyrovnání lze alespoň částečně vysvětlit všechny neřády našeho společenského a politického života.

Ještě jsme se s minulostí nevyrovnali, ještě v ní stále vězíme, dokonce podle některých musí zemřít ta generace, která komunismus zažila. Ani poté nás stín minulosti zřejmě nepustí, neboť nové generace se učí od starších a je tedy třeba, aby mladí studovali v zahraničí a co nejméně vyrůstali v prostředí, jež je stále pošpiněno minulostí.

Vina a odpuštění

Takové vyrovnání se s minulostí však především usiluje o hledání viníků, obětních beránků a vlastní exkulpaci. Požadavek vyrovnání společnost rozděluje, neboť vytváří nové linie my-oni, my nevinní a oni zločinní komunisté.

Obětními beránky by mohli být všichni komunisté, ale těch bylo příliš a není v Česku rodiny, v níž by nikdy žádní komunisté nebyli. Tak se neodčinitelná vina, nesmazatelné znamení Kainovo, přesouvá na tzv. estébáky. Těch není ani příliš mnoho ani příliš málo a bez rozlišování skutečné viny rozhořčené mase umožňují být svědomím druhých a tím vlastní svědomí nemít.

V zemi, kde zhruba 95-98 % lidí svou účastí u nedemokratických voleb pravidelně legitimizovalo režim, aniž by jim hrozilo něco víc než drobné ústrky a šikana na pracovišti, je estébáků třeba víc, než bylo obětních kozlů ve starém Izraeli. Spravedlivé rozhořčení mnohých se podobá opožděnému hrdinství, které umožňuje zapomenout na vlastní odpovědnost a vinu. Estébák bez rozlišení se tak provinil zločinem nejhorším, protože neodčinitelným.

Zatímco Ústava předpokládá rovnost občanů před zákonem a presumpci neviny, lustrační zákony představují výjimku z pravidla. Výskyt v seznamu estébáků je presumpcí viny a něčím, co nelze napravit žádným trestem. Ani čtvrt století po změně režimu znamení neodčinitelné viny nelze smýt, kdežto nepotrestaná vražda už by byla promlčená a na vraha by se pohlíželo jako na nevinného.

V jednom je ale dispozitiv vyrovnání se s minulostí přece jenom pravdivý. Se skutečným vyrovnáním se ve společnosti mnoho neudělalo. Takové vyrovnání by však především mělo spočívat v nápravě křivd a uznání odpovědnosti a viny.

Uznání vlastní viny pak nevede k povýšenému rozhořčování se nad těmi druhými, ale spíše k solidaritě provinilých, v odpuštění sobě i druhým a akceptaci vlastní minulosti a viny, jako čehosi, s čím se lze spíš smířit a v nejlepším případě napravovat křivdy. Napravovat neokázale třeba navýšením důchodů těm, kdo z politických důvodů seděli v kriminálech, nebo byli donuceni vykonávat špatně placené profese.

To by ale nebylo tak vidět, člověk si přitom nevylepší svůj mravní sebeobraz a nesehraje tak efektní a přitom tak nenáročnou roli svědomí druhých.