Když chybí protivník

Kateřina Kňapová

Zavedené strany jsou stále méně schopné vymezení se vůči jasnému protivníkovi. Kudy vede cesta k novému vymezení identity?

Banskobystrickým županem se stal Marian Kotleba, který se poměrně otevřeně hlásí k myšlenkám neonacismu, do Senátu i Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se zase dostal Tomio Okamura, jehož Úsvit přímé demokracie je poměrně otevřeně protiromský, před volbami v roce 2010 se pravicové strany předháněly v tom, kdo víc zakroutí krkem „nepřizpůsobivým“ nebo parazitům.

Po celé Evropě se k moci čas od času dostávají pravicová populistická hnutí, která brojí proti evropské integraci, imigraci a naopak velmi bojuje za „našince“. Společné je jim jedno — jasně definovaný protivník, v některých případech dokonce nepřítel. Podle některých politických teoretiků a teoretiček, jakými je například Chantal Mouffe nebo Ernesto Laclau, je právě otázka vymezení hranic a označení „nás“ proti „nim“ v politice naprosto klíčová.

Zavedené strany bezzubé

Komu naopak jasně definovaný protivník chyběl a chybí, jsou mnohdy tradiční, zejména levicové strany. Příkladem je německá sociální demokracie, která v současné době formuje koalici s CDU-CSU, ale i ČSSD, která buduje sňatek z rozumu s KDU-ČSL a poněkud nevypočitatelným, spíše pravicovým subjektem ANO 2011. Přitom sociální demokracie mohla ve své předvolební kampani těžit z opoziční práce, která de facto trvala více než dvě volební období.

Vystrašena neúspěchem agresivního stylu Jiřího Paroubka, který navzdory nadějným vyhlídkám neuspěl v předchozích parlamentních volbách, zvolila poněkud bezzubou kampaň. Kdo chtěl najít jasně označeného protivníka, nenašel jej, i když by se jich vzhledem k minimálně velmi problematickému škrtacímu kabinetu Petra Nečase i skandálu, který provázel jeho konec, našlo skutečně mnoho.

Ekonomická politika v časech depolitizace

Největším problémem hledání „vhodných“ protivníků na levici je ten věčně skloňovaný globální kapitalismus, neoliberalismus nebo nadvláda podnikatelských skupin.

Podnikatelé sami mají v české společnosti poměrně zajímavé postavení, když jsou na straně jedné dáváni za vzor a za jednu ze žádoucích životních drah, ale na straně druhé jsou to sami podnikatelé, kteří permanentně kritizují veřejný diskurz v tom, že dostatečně neakcentuje jejich důležitost pro společnost jako takovou a má je za sprosté lháře a podvodníky.

Levicové strany jsou vtaženy do asymetrické hry, v níž jsou hned na začátku oloupeny o zásady „své“ ekonomické politiky. V českém kontextu k tomu ještě připočtěme zablokování levé části spektra nevyužívanou komunistickou stranou. Depolitizace a vzrůstající potřeba expertního vědění pak čím dál méně otázek rámuje jako nikoliv politické, ale čistě ekonomické, matematické nebo třeba morální.

Kudy vede cesta?

Cestu paradoxně mohou ukazovat i některými tak nenáviděné pravicové populismy či uskupení s xenofobní rétorikou. Pokud jsou ona explicitně vylučující a to zejména skupiny často symbolicky i ekonomicky znevýhodněné, co brání levici, aby se vymezila vůči skupinám, které byli tradičně v jistém slova smyslu protivníkem seberealizace nejen dolních, ale i středních vrstev? Snad jen socio-ekonomická identita nebo habitus některých jejích čelných představitelů.

Bylo by to právě vymezení protivníků, které by zároveň vytvořilo levicovou identitu v časech neoliberalismu nebo globálního kapitalismu. Něco takového ovšem není jen tak možné vytvořit na půdorysu národního státu, ale jen v koordinaci, která tuto jednotku překračuje.

    Diskuse
    AB
    November 28, 2013 v 9.03
    Řekl bych, že problém není tak složitý,
    jak autorka popisuje. (Tím nechci naznačit, že řešení je jednoduché)
    1. Je vůbec otázka, jestli politická hra o moc by měla být hrou o nalézání protivníka. Mně naopak v české politice schází hráč, který by byl schopen vystavět pozitivní vizi. Posledním takovým byl svého času myslím Václav Havel, ten ale z různých důvodů neuměl nebo nechtěl své teze proměnit v politický program. Z definice "Co chci", z popisu toho, kam se má stát a společnost posunout v horizontu dejme tomu budoucích deseti - patnácti let, by měl ten kýžený nepřítel vykouknout v druhém plánu. Je ale pravda, že takto vystavěný politický program a jeho srozumitelné sdělení veřejnosti je vysokou školou politiky. A my tam máme sotva maturanty. A jak se tak dívám do lavic, jeden vedle druhého: Čuřil, Krhounek, Kulík, Mazánek....

    2. Dejme tomu, že skutečně nepřítelem levice jsou globální ekonomičtí šíbři. Stále ale platí, že každý ekonomický globální hráč provádí své asociální rejdy tady a teď, v legislativních a organizačně-správních podmínkách daného státu. Je-li tedy v tomto prostředí něco nedostatečného, veďme debatu o těchto nedostatcích. Bude to užitečnější, než abstraktní nářky nad nejrůznějšími -ismy. Řekl bych, že jádro pudla se skrývá právě v neprůhlednosti pravidel hry. A v neschopnosti "rozhodčích" uhlídat jejich dodržování, možná v nedostatečnosti nástrojů, jež mají sudí k ruce. A také v neschopnosti veřejnosti posoudit smysl oněch pravidel a užitečnost jejich fungování.

    Mimochodem: k pověsti podnikatelského stavu.
    Čítám čas od času nářky, že v očích veřejnosti co podnikatel, to lump a podvodník. I páni novináři nad tím kroutí hlavou, nad tou zpozdilostí tuzemského obecného lidu.
    Když se však vyskytne mezinárodní gangster, usvědčený podvodník, odsouzený zločinec zdejšího původu, novinářská obec jej neobyčejně důsledně označuje za "uprchlého českého podnikatele". Vygoogli si toto slovní spojení, dostaneš průřez českými médii.
    Uprchlý český podnikatel, to zní hrdě!
    Je-li něco trvalejšího než chamtivost a mocichtivost české politiky, je jím chemicky inertní pokrytectví českých médií.
    ??
    November 29, 2013 v 7.38
    Je třeba přeorientovat se s Babišovin na radio Vaticana.
    Zdá se, že protivníka docela hezky vymezil otec František. Pouze na DR si toho nikdo nevšiml, nebo to nikoho nezajímá.