Banskobystrickým županem se stal Marian Kotleba, který se poměrně otevřeně hlásí k myšlenkám neonacismu, do Senátu i Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se zase dostal Tomio Okamura, jehož Úsvit přímé demokracie je poměrně otevřeně protiromský, před volbami v roce 2010 se pravicové strany předháněly v tom, kdo víc zakroutí krkem „nepřizpůsobivým“ nebo parazitům.

Po celé Evropě se k moci čas od času dostávají pravicová populistická hnutí, která brojí proti evropské integraci, imigraci a naopak velmi bojuje za „našince“. Společné je jim jedno — jasně definovaný protivník, v některých případech dokonce nepřítel. Podle některých politických teoretiků a teoretiček, jakými je například Chantal Mouffe nebo Ernesto Laclau, je právě otázka vymezení hranic a označení „nás“ proti „nim“ v politice naprosto klíčová.

Zavedené strany bezzubé

Komu naopak jasně definovaný protivník chyběl a chybí, jsou mnohdy tradiční, zejména levicové strany. Příkladem je německá sociální demokracie, která v současné době formuje koalici s CDU-CSU, ale i ČSSD, která buduje sňatek z rozumu s KDU-ČSL a poněkud nevypočitatelným, spíše pravicovým subjektem ANO 2011. Přitom sociální demokracie mohla ve své předvolební kampani těžit z opoziční práce, která de facto trvala více než dvě volební období.

Vystrašena neúspěchem agresivního stylu Jiřího Paroubka, který navzdory nadějným vyhlídkám neuspěl v předchozích parlamentních volbách, zvolila poněkud bezzubou kampaň. Kdo chtěl najít jasně označeného protivníka, nenašel jej, i když by se jich vzhledem k minimálně velmi problematickému škrtacímu kabinetu Petra Nečase i skandálu, který provázel jeho konec, našlo skutečně mnoho.

Ekonomická politika v časech depolitizace

Největším problémem hledání „vhodných“ protivníků na levici je ten věčně skloňovaný globální kapitalismus, neoliberalismus nebo nadvláda podnikatelských skupin.

Podnikatelé sami mají v české společnosti poměrně zajímavé postavení, když jsou na straně jedné dáváni za vzor a za jednu ze žádoucích životních drah, ale na straně druhé jsou to sami podnikatelé, kteří permanentně kritizují veřejný diskurz v tom, že dostatečně neakcentuje jejich důležitost pro společnost jako takovou a má je za sprosté lháře a podvodníky.

Levicové strany jsou vtaženy do asymetrické hry, v níž jsou hned na začátku oloupeny o zásady „své“ ekonomické politiky. V českém kontextu k tomu ještě připočtěme zablokování levé části spektra nevyužívanou komunistickou stranou. Depolitizace a vzrůstající potřeba expertního vědění pak čím dál méně otázek rámuje jako nikoliv politické, ale čistě ekonomické, matematické nebo třeba morální.

Kudy vede cesta?

Cestu paradoxně mohou ukazovat i některými tak nenáviděné pravicové populismy či uskupení s xenofobní rétorikou. Pokud jsou ona explicitně vylučující a to zejména skupiny často symbolicky i ekonomicky znevýhodněné, co brání levici, aby se vymezila vůči skupinám, které byli tradičně v jistém slova smyslu protivníkem seberealizace nejen dolních, ale i středních vrstev? Snad jen socio-ekonomická identita nebo habitus některých jejích čelných představitelů.

Bylo by to právě vymezení protivníků, které by zároveň vytvořilo levicovou identitu v časech neoliberalismu nebo globálního kapitalismu. Něco takového ovšem není jen tak možné vytvořit na půdorysu národního státu, ale jen v koordinaci, která tuto jednotku překračuje.