Rozšiřování veřejných, soukromých i církevních vzdělávacích aktivit od počátku 19. stolení k dnešní všeobecné školní docházce přineslo do rozvinutého světa gramotnost a způsobilost k demokratickému rozhodování. Rostoucí vzdělanost, schopnost reálně posuzovat stav veřejných záležitostí, spolu s rostoucím sebevědomím většinových vrstev populace se posléze proměnila po všech vývojových peripetiích v dnešní podobu zastupitelské demokracie.

Od té doby zastupitelská demokracie prokázala z existujících společenských zřízení největší životaschopnost ve všech měřitelných parametrech. A nejen to: také největší míru zpětné vazby, schopnosti samoopravovat své chyby.

Právě růst gramotnosti a vzdělání populace je v tomto vývoji klíčový, jinak by rozhodující část obyvatel nebyla schopná vyhodnotit odpovídající informace a na základě nich dospět k demokratickému veřejnému rozhodování.

Vývoj, kterého jsme svědky v posledních dvaceti letech, situaci zkomplikoval. Vlivem komunikačních technologií se ve veřejném komunikačním prostoru začalo pohybovat o několik řádů více informací. Tím extrémně stouply nároky na schopnost vybrat co nejlepší informace, podle nichž bude možno dělat co nejkompetentnější rozhodnutí o tom, kam napřít více sil, nebo kam umístit nejvíce veřejných zdrojů.

Situace je taková, že v dnešním veřejném komunikačním prostředí se dá pomocí snadno dostupných informací sestavit nekonečně mnoho tvrzení, vyznívajících k danému problému jak pozitivně, tak negativně. Takže je zřejmé, že řešením není změna principů zastupitelské demokracie (po které je sem tam voláno), protože na kvalifikaci vybrat ze všech informací ty správné a podle nich jak veřejně rozhodovat (politikové), tak veřejná rozhodnutí hodnotit (veřejnost), se tím nic nezmění.

Jedinou skutečně perspektivní budoucností je růst „politické“ gramotnosti, tj. schopnosti vybírat nejpodstatnější informace o veřejném prostoru a podle nich řídit a směrovat společnost. Tato gramotnost ovšem se týká jak těch, kdo mají ambici společnost vést a řídit, tak těch, kteří mají být vedeni nebo řízeni, tj. veřejnosti.

Zastavím se u termínu „veřejný komunikační prostor“. Mám jím na mysli souhrn jak zdrojů, tak příjemců informací, a to těch, které mají veřejný charakter. Tedy na jedné straně periodický tisk, vysílání televizních a rozhlasových stanic, internetové portály.

Na druhé straně stojí jednotlivci, kteří ve svém souhrnu tvoří populaci, veřejnost, chcete-li lid. Je zřejmé, že veřejný informační prostor má svou omezenou kapacitu. Každý z nás tráví jen určitou část svého času sledováním televize, čtením novin, brouzdáním na internetu.

Zároveň je zřejmé, že podstatnou část této omezené kapacity čerpají ty nejsledovanější, nejčtenější, nejnavštěvovanější informační zdroje. A pokud tyto zdroje sdělují informace kampaňovitě, selektivně, podřizují je „příběhovosti“, namísto věcnosti, musí nutně nastat stav, kdy veřejnosti scházejí informace úplné, včasné, správné (tj. odpovídající skutečnosti).

A z kybernetiky je známo, že jen takovéto údaje mají právo na označení „informace“, tj. že jejich užití může vést ke snížení entropie, tedy míry chaosu.

Váš, můj, číkoli intuitivní pocit, že společnost se ubírá špatným směrem, je legitimním impulsem pro požadavek na změnu. Není ale kvalifikací pro provedení této změny. Této kvalifikace lze nabýt jen tím, že „víme jak“ (anglicky know-how). Prvním stupněm k nabytí onoho know-how je poznání, že tato kvalifikace veřejnosti nejen schází, ale že se jí paradoxně v informační společnosti stále více vzdaluje.