Výsledky letošních voleb do Poslanecké sněmovny nutí k vážnějšímu zamyšlení než volby minulé. Vznikla nepřehledná situace, která prohloubí už tak narůstající iracionalitu politického systému a která může vyvolat v podstatě jakékoli důsledky. Ukázalo se, že strategická volba není českému voliči vlastní.

Antipolitický protest proti takzvaně standardním politickým subjektům nadále posiluje. Úvahy o tom, že by hnutí ANO Andreje Babiše mohlo přispět k sestavení solidní vlády, a tím k záchraně důvěry v politiku, jsou paradoxní a argumentačně nepřesvědčivé.

Závažnost situace vystihl Boris Cvek ve svém komentáři pro Britské listy: „Je otázka, zda nakonec za čtyři roky nebudeme již mít žádnou silnou standardní politickou stranu se silnou členskou základnou, zda politiku definitivně neovládnou marketingové projekty.“ Opravdu, v sázce není nic menšího než přestavba a restrukturalizace celého systému politické reprezentace, celé české politiky.

Tradiční parlamentní levice nesehrála roli autentické opozice — tuto úlohu na sebe strhla mimoparlamentní uskupení s nejasným ideovým a odborným zázemím i personálním obsazením, s vazbami na podnikatelskou a mediální sféru. Tohle má být projasnění politiky, vedoucí k omezení korupce a ke zlepšení fungování státu?

Je to však ještě horší. Jestliže se krátce po uzavření volebních místností vtipkovalo na adresu eventuální nejednotnosti suspektních „marketingových hnutí“, nyní se ukazuje, že představa standardních politických stran, jakž takž ukotvených ideologicky i historicky, je jen sdílenou iluzí, která zakrývá naši dramatickou nejistotu.

Rozkol uvnitř sociální demokracie (jenž může překvapit leda svou rychlostí) obnažil bídu české politiky ještě bolestněji než úspěch Babišova či Okamurova hnutí. Už jakoby není na koho se obrátit. Nevětraná kajuta české politiky se povážlivě rozkymácela.

To, čeho jsme zde svědky, je smrtelný záchvěv postmoderní politiky. Zjednodušeně řečeno, jedná se o takový typ politiky, jenž partikularity vyzdvihuje nad univerzální (které si postmoderna zakazuje ve jménu neomezené plurality).

V postkomunistickém kontextu je taková politika nesena dvěma určujícími rysy: pragmatickým zpochybňováním pravolevého ideologického dělení (toto prázdné místo zaplňuje ideologie brutálního antikomunismu) a neschopností vnímat stávající situaci jako přechodný výsledek historického procesu (tj. vytlačováním alternativních kritik systému coby nelegitimních témat).

Onen druhý rys vede k tomu, že pojmy jako „kapitalismus“, „trh“, „sociální stát“ a podobně. vnímáme esenciálně jako dané nutnosti, jež zatarasily naši budoucnost. Nevábným vyústěním tohoto fatalismu jsou divoká hodnotová křížení a hybridizace politiky, již nelze popsat jinak než oxymorónicky: sociálnědemokratické akceptování neoliberálního pojetí trhu; mobilizace konzervativní politiky, která projevuje až „revoluční“ rozhodnost; koncept třetí cesty a podobně.

Tato podivná hodnotová přelétavost nahrává — zvnějšku — nástupu postideologických populistických hnutí či stran, která možná nejsou ani tak popřením „třetích cest“ jako jejich extrémním vystupňováním. A zevnitř rozkližuje identitu tradičních stran, jež samy rezignují na drobnou politickou práci a hroutí se dovnitř — nejviditelněji, jako nyní v sociální demokracii, na rovině osobních animozit; ty však nepředstavují rovinu jedinou ani nejzákladnější.

Hodnoty, jevy či subjekty, které jsme ještě donedávna brali naivně jako samozřejmé, před našima očima pohasínají. Zůstává otázkou, bude-li mít současná krize charakter pozvolna houstnoucího šera, nezadržitelného sesouvání půdy, nebo zda nakonec nedojde k náhlé implozi, z níž povede jen těžká a složitá cesta obnovy.