Předvolební kampaň již od léta pozoruji poměrně dosti bedlivě. Strany ze zaprášených skříní postupně vytahovaly kostlivce, špínu a billboardy. Zemi ovládli agenti Burešové a agenti rudobijci, a než se člověk nadál, náhle do voleb zbývaly již pouhé dva týdny. Celou tu dobu mi však v kampani něco chybělo.

Netušil jsem co, ale věděl jsem, že bez toho onoho „něčeho“ předvolební boj zkrátka nebude kompletní. O víkendu na mě z portálu Lidovky.cz vykoukla zarostlá, ztrápená tvář Davida Kollera a hned mi bylo jasné, co bylo tím pomyslným kořením, bez kterého česká předvolební mašinérie nemůže být taková, jakou ji máme rádi.

O absurdní komičnosti českého antikomunismu bylo řečeno již dost na to, aby bylo smysluplné dále přilévat olej do ohně. Přece jen, je před volbami, a tak mějme pochopení. Česká pravice je v rozkladu a po „úspěchu“ vlády Petra Nečase je apel na záchranu demokracie před rudým nebezpečím snad jedinou formou rétoriky, nad kterou rozčarovaný pravicový volič rovnou nemávne rukou.

Snaha Davida Kollera o rozdmýchání předvolebního zápalu je tak zcela pochopitelná, a přece jen, sbírka předvolebních antikomunistických „šturm maršů“ by sama již vydala na obsáhlou diskografii.

Otázkou však je, z jakého důvodu si David Koller myslí, že 24 let po pádu komunismu je rudá hrozba a mráz z Kremlu skutečně tím největším nebezpečím, které naší zemi hrozí. Je tak omezený a zaslepený? Je obětí své osobní zkušenosti? Je za to placen? Odpověď se asi nedozvíme.

Jisté je však to, že potenciální vítězství levice v příštích volbách nebude znamenat, že k nám zase přijedou Rusové, znovu se otevře důl v Jáchymově a příslušníci VB budou zavírat máničky za protestsongy. David Koller by si měl zejména uvědomit, že důvodem propadu české pravice, vysokých preferencí levice a vzestupu populistických hnutí rozhodně není nedostatek antikomunistických písní a mediální masáže.

Rozhodně tím důvodem také není selektivní paměť nepřemluvitelné báby ani čistky v ÚSTRu, či nedostatky ve výuce novodobých českých dějin na základních a středních školách.

To, co může působit jako prozíravý vhled do blízké, rudé budoucnosti, je vlastně jen neschopnost české „kulturní fronty“ a kavárenských intelektuálů pochopit, co všechny ty venkovské „ovary, balíky, hlupáky a lůzu“ vede k tomu, že své volební právo využijí k tomu, aby prosadili své zájmy, prezentované novými populisty a starou levicí. Patetický apel na otočení kol dějin vpřed, nikoliv zpět je tak spíš jen známkou evidentní intelektuální omezenosti a nedostatku empatie.

Zapomínat na stíny minulosti by společnost skutečně neměla. A to se týká jak neblahé minulosti hnědé, potažmo rudé, tak ale i minulosti nejbližší. David Koller by tak příště při psaní další pateticko-rozhořčené písně složené z těch správně pravicových akordů neměl zapomínat ani na to, co v uplynulém volebním období vykonali ti „čistí, správní a moudří“. Tedy ti, kteří selhali.