Mezi nejčastější argumenty proč nevolit neparlamentní stranu patří ten, že hrozí propadnutí hlasu. Domnívám se, že rozhoduji-li se na základě výsledného efektu svého hlasu, není mé rozhodnutí zcela svobodné, protože nevychází přímo ze mě jako z jednotlivce, nýbrž ze člena komunity, zatíženého určitým břemenem. V tomto případě břemenem toho, abych svým hlasem ovlivnil volební výsledek.

Můj hlas je totálně, tak nějak kantovsky svobodný, pokud vychází z mých názorů, postojů, potřeb. Ne bere-li ohled na následky, tedy na dopad na volební výsledek, nýbrž na účel, tedy vyjádření mých priorit.

Postoj zastánců teorie racionalní volby je jiný. Jednotliví aktéři se svým jednáním snaží ze své přirozenosti vždy maximalizovat svůj zisk, tedy alespoň za předpokladu, že jednají racionálně. Lidé podle zastánců teorie racionalní volby přirozeně uvažují tak, že maximalizují užitek při minimu vstupů, případně hledají alternativy, které přinášejí nejlepší efekt.

Ekonom by řekl, že hlasovat čistě jen podle osobních priorit je neefektivní, protože člověk buď získá všechno, nebo nic, kdežto hlasovat na jistotu znamená zajistit se proti nejhorším alternativám, ale zároveň mít stále relativně vysoký zisk.

V praxi to podle ekonomů znamená, že lidé by se měli sami sebe ptát, jak se ve stejné situaci rozhodnou ostatní? A dojít k závěru, že pokud budou myslet racionálně, nepůjdou do rizika, že jejich hlas propadne, ale spíš zaujmou defenzivní strategii. A když to tak udělají všichni, opět se budou volit staré strany, přestože kdyby měli možnost se dohodnout a jednat ve shodě, tak by získali víc.

Teorie racionální volby tak konfrontuje mou výzvu k volbě neparlamentních stran s ekonomickou teorií, konkrétně s tzv. Nashovou rovnováhou. Proč by měli občané volit neparlamentní strany s nízkými preferencemi a riskovat propadnutí svého hlasu? Proč by se měli zrovna u této konkrétní volby odchýlit od racionálního jednání a navýšit svůj vstup bez jistoty zisku (zariskovat)? Co by je k tomu přimělo?