Byla sobota navečer a v Událostech v regionech zazněl několikaminutový komentář Jiřího Siostrzonka, sociologa zabývajícího se zejména vizuální sociologií, na téma protiromských pochodů, které se ten den konaly v několika městech po celé republice. Komentář, který si skutečně nebral servítky, měl ale se sociologickou analýzou společného jen málo.

Koneckonců, dá se za ni považovat příspěvek, který začíná větou: „Já se omlouvám, že nebudu příliš politicky korektní…“ a je zakončen konstatováním, že oni „nepřizpůsobiví občané“ nežijící „v občanském soužití“ by měli být exemplárně potrestáni? Samotné užití pojmu politická korektnost v hanlivém kontextu, ale i řeči o nepřizpůsobivých se hodí spíš do debaty někde v restauračním zařízení, ale jako deskriptivní pojem do odborné analýzy rozhodně nepatří.

Víc škody než užitku

Siostrzonkovo vystoupení pochopitelně vzbudilo negativní ohlas, ať v podobě dopisu adresovém Radě ČT z pera Apoleny Rychlíkové, pod který se podepsalo několik stovek lidí (mezi nimi i sociologů), nebo rychlé reakce dalšího sociologa Petra Pospěcha na blogu Respektu.

Výroky podobné Siostrzonkovým totiž mohou mít dalekosáhlejší následky zejména pro to, že ač se z velké části jednalo spíše o občanský názor tohoto muže, byly rámované jako názor odborníka, což jim pochopitelně dodalo větší váhu.

Společnost čelí narůstajícím protiromským náladám, které jsou ale v mnoha případech notně přiživeny právě médii, případně mýty o dvojím metru ve vyměřování sociálních dávek. Je to fenomén, na který už delší dobu upozorňují aktivisté nebo nevládní organizace, před nedávnem se k mýtům o sociálních dávkách vyjádřilo dokonce i ministerstvo práce a sociálních věcí.

Přitom právě nestranná analýza, ve které odborník aspoň částečně ustoupí ze svých ideových pozic, aby byl s to obsáhnout širší obraz a zaujmout „vnější“ perspektivu, je to, co v třaskavých tématech přináší do problému jiný, než právě lidově intuitivní nebo mainstreamový pohled. Pokud jde ale tento odborník takovým intuicím tak říkajíc na ruku, kritický potenciál nového pohledu pochopitelně mizí.

Když expert promluví jako občan

Hlas odborníků (daleko spíše než odbornic) vyhledávají média nezřídka, ať už se jedná o politiku, ekonomiku nebo mezinárodní situaci, a čím dál častěji také když jde o společnost. Tím případem byl i kontroverzní výstup výše zmíněného vizuálního sociologa, bohužel pro samotné médium i diváky se ale jednalo nikoliv o komentář odborníka, ale rozzlobeného občana, jak už jsem koneckonců konstatovala.

Jiným, zase z hlediska genderu problematickým, výstupem odborníka byl rozhovor s psychiatrem Cyrilem Höschlem na portálu idnes.cz, kdy o Janě Nagyové pojednává jako o konkubíně, která by profesionálního děvkaře, jímž Petr Nečas nebyl, tak jednoduše neovládla.

Jako občan by si jistě takovou „analýzu“ někde u piva dovolit mohl, pokud je ale v souvislosti s jeho jménem zcela jasně zmíněna odbornost, podobná slova jsou stejně jako u Siostrzonka kontraproduktivní právě ve smyslu kritického náhledu.

Je pochopitelné, že každý odborník nebo vědec má občanský postoj, který se zejména ve společenských vědách promítá například do předmětu studia nebo zaujaté perspektivy. Stejně tak rozhodně netvrdím, že by na občanském postoji bylo něco méně významného, než na tom odborném, jen by neměl být rámován jako primárně odborný.

Když už nic jiného, pak právě občanský postoj nebo „analýza“ nemusí být pouze kontraproduktivní ve smyslu neposkytnutí distancovanějšího stanoviska v konkrétním případě, ale i signálem k veřejnosti, která, celkem legitimně, očekává sofistikovanější výrok, než zopakování dobře známých nebo intuitivních pravd. A na co pak mít odborníky, kteří neřeknou víc, než co si společnost už stejně dávno myslí.