Jiří Rusnok je jedenáctým předsedou české vlády v polistopadových dějinách. Po Mirkovi Topolánkovi je teprve druhým premiérem, jehož vláda nezískala důvěru Poslanecké sněmovny. Ve středu pro jeho úřednický kabinet hlasovalo třiadevadesát poslanců. Proti jeho vládě instalované přímo zvoleným prezidentem Milošem Zemanem bylo sto poslanců.

Přesto má Rusnokova vláda v celé novodobé historii České republiky jeden primát. A nikoli nepodstatný. Je prvním vládním kabinetem po roce 1989, pro který hlasovala přímá nástupkyně předlistopadové Komunistické strany Československa — KSČM. Pozoruhodný je tento fakt sám o sobě, ještě zajímavější je to, jak na tuto okolnost reaguje angažovaná veřejnost a političtí pozorovatelé: nijak.

Téměř všichni reflektují jednání prezidenta Zemana, případně komentují dění uvnitř ČSSD, avšak to, že se Rusnokova vláda opírá o hlasy komunistů, nikoho nevzrušuje. Mlčení potvrzuje, že dosavadní ostrakizace komunistů neměla principiální důvody, nýbrž byla jen instrumentálně zacílená proti ČSSD a její případné spolupráci s komunisty.

Stačí si představit, co by se nyní dělo, kdyby byl na místě Rusnoka Bohuslav Sobotka. Nepochybně bychom opět slýchali hysterické hlasy varující před návratem českých zemí před rok 1989, mnozí by hovořili o výjimečném stavu a mobilisaci, další pak o radikální změně politického režimu a riziku úpadku kvality zdejší demokracie.

Nic takového, pomineme-li spíše úsměvné výroky prvního místopředsedy TOP 09 Miroslava Kalouska, podle kterého se v SPOZ sloučili komunisté z ČSSD a KSČM, se ale neděje. Což ovšem neznamená, že bychom nebyli svědky vpravdě zlomového momentu české politiky.

Narozdíl od těch, kteří doposud hlásají, že se s komunisty nemluví, tento posun považujeme za pozitivní. Nelze zkrátka donekonečna přehlížet legitimní zájmy a preference tak široké skupiny voličů. Což ovšem neznamená, že bychom si KSČM v jakémkoli ohledu idealizovali.

Zatímco v devadesátých letech platila dohoda všech relevantních subjektů o vyloučení KSČM z exekutivy, nejpozději od roku 2003 jsme svědky postupné, leč stále zjevnější legitimizace KSČM. Tendence je evidentní, společnost již na účelový antikomunismus neslyší a je jen otázkou času, kdy budou komunisté hlasovat i pro vládu, která narozdíl od té Rusnokovy důvěru dolní komory získá.

Z antisystémového subjektu v příležitostného spojence

Kde lze spatřovat uzlové body v genezi KSČM v rámci české politiky od antisystémové strany k subjektu, který se nejenže stává běžným partnerem v utváření poslaneckých většin, nýbrž je dokonce jedním ze subjektů, o jehož sílu se opírá vládní kabinet?

Nástin trajektorie Komunistické strany Čech a Moravy je třeba začít od bodu, že se jedná o jeden z nejstabilnějších subjektů české politiky. Její volební výsledky i pozice ve stranicko-politické soustavě jsou po celé dvacetileté období takřka neměnné, a to navzdory faktu, že jí byla z počátku devadesátých let minulého století mnohými předpovídána brzká marginalizace.

Několik posledních voleb dokonce naznačuje, že komunisté jsou v čase dezintegrace stranické soustavy jediným ze zavedených subjektů, který nejenže voliče neztrácí, nýbrž dokonce mírně posiluje. KSČM lze označit za vedlejší pól v levé části stranické soustavy, který je situovaný nalevo od sociálních demokratů, tedy nalevo od jednoho ze dvou dominantních subjektů české politiky.

Daleko závažnější je tendence či postupná proměna pozice KSČM z původně antisystémové a izolované opoziční strany s nulovým koaličním potenciálem v partnera k vyjednávání a utváření hlasovacích většin v Poslanecké sněmovně.

Již volební výsledky v letech 1992, 1996 a 1998 naznačily, že ekonomický a sociální stav země umožňuje komunistům přinejmenším udržovat svůj vliv ve společnosti. Počínaje volbami v roce 2002 se pak nenápadně, avšak soustavně zvyšuje jejich vliv na exekutivní rozhodování.

Středečním hlasováním komunistů pro vládu Jiřího Rusnoka tato proměna prozatím vyvrcholila. Nic na tomto faktu nemění fakt, že šlo z jejich perspektivy o hlasování taktické a nikoli strategické. Rusnokova vláda totiž není vládou levicovou a neměla s komunisty vyjednané programové priority.

Zlomový byl pro komunisty rok 2002. Volby tehdy sice vyhráli sociální demokraté pod vedením Vladimíra Špidly, avšak nejvýznamnějšího úspěchu dosáhla právě KSČM, která jako jediná z parlamentních stran dokázala svůj volební výsledek oproti předešlým volbám zvýšit, a to dokonce o víc než sedm procent. Komunisty volilo 883 000 voličů oproti 659 000 v roce 1996, tedy zhruba o 220 000 lidí více.

KSČM disponovala po těchto volbách společně se sociální demokracií 111 mandáty, což jim umožňovalo podporovat návrhy sociálních demokratů i proti vůli ostatních vládních stran. Fakticky prvním momentem, na němž lze v této době demonstrovat postupnou změnu postoje ostatních stran ke KSČM, je to, že se poprvé od roku 1990 dostala do vedení Poslanecké sněmovny, kde získala pro Vojtěcha Filipa post místopředsedy.

Mezi volbami v roce 2002 a 2006 nastalo několik dalších podstatných momentů, které jsou pro pochopení postupné proměny pozice KSČM ve stranicko-politické soustavě klíčové. Prvním byla prezidentská volba na začátku roku 2003: Václav Klaus byl zvolen prezidentem za přispění komunistických zákonodárců.

Od příležitostného spojence k alianci s ČSSD a TOP 09 

Nejpozději od tohoto momentu lze KSČM považovat za standardní politický subjekt, s nímž je možno vyjednávat a tedy jej považovat za legitimní součást hlasovacích většin v Poslanecké sněmovně. Fakt, že se tehdejší čestný předseda ODS stal prezidentem s přispěním hlasů KSČM, představuje zlom.

Heslo „s komunisty se nemluví“, které se i v reakci na tuto událost objevilo, už nemohlo uspět. Mimo jiné i proto, že původní étos sametové revoluce byl — mimochodem v přímé návaznosti na dialogovou strategii Charty 77 — naopak na vyjednávání s komunisty založen. Antikomunismus neměl ve společnosti, která snad nikdy nebyla ve svých moderních dějinách sjednocena tak, jako za svým komunistickým vedením v srpnu 1968, žádnou silnější oporu, ani legitimtu.

V období 2002 až 2006 se vyskytují i další uzlové body vývoje pozice KSČM v české stranické soustavě. Prvním z nich bylo referendum o vstupu České republiky do Evropské unie. Vyjevilo totiž do té doby spíše neviditelný rozpor mezi konzervativním a reformním křídlem uvnitř strany. Tři tehdejší místopředsedové — Jiří Dolejš, Miloslav Ransdorf a Zuzka Rujbrová — otevřeně deklarovali, že budou hlasovat pro vstup České republiky do EU.

Mezníkem byl také VI. sjezd KSČM, který se konal 15. a 16. května 2004 v Českých Budějovicích. Ve své pozici předsedy strany byl tehdy sice potvrzen představitel konzervativního směřování komunistů Miroslav Grebeníček, avšak vnitrostranická opozice poprvé disponovala poměrně významnou silou. Tehdy kompromisní kandidát Vojtěch Filip s Grebeníčkem prohrál až ve druhém kole a relativně těsně: Grebeníčka volilo 187 delegátů, Filipa 157.

Dalším uzlovým bodem polistopadové geneze KSČM byly volby do Evrospkého parlamentu. Komunisté v nich obdrželi 20,26 % hlasů. Celkově je volilo 472 862 voličů, o 267 959 voličů více, než ČSSD. Komunisté tehdy získali šest mandátů, sociální demokraté pouze dva. KSČM skončila ve volbách, které vyhrála ODS, druhá, sociální demokraté až pátí. Taktéž podzimní volby do Senátu v tomtéž roce potvrdily postavení KSČM jako tehdy nejsilnější levicové strany: jejich kandidáti postoupili do druhého kole ve třetině obvodů.

Za jistý mezník lze označit také hlasování o nedůvěře vládě Stanislava Grosse v dubnu 2005. Poslanci KSČM opustili sál a umožnili tak, aby se tehdejší kabinet ještě alespoň na čas udržel u moci; mimochodem i proti hlasům Kalouskem vedené koaliční KDU-ČSL.

Grossova vláda nakonec padla, jeho nástupce v čele vlády i ČSSD nicméně pokračoval a prohloubil již nastolený trend. ČSSD Jiřího Paroubka v letech 2005-2006 navzdory koalici s lidovci a Unií svobody prosadila ve spojení s KSČM řadu zákonů a nakonec těsně před volbami deklarovala ochotu vládnout po volbách s tichou podporou právě komunistů.

Zmínit se také musíme o rezignaci Miroslava Grebeníčka na post předsedy KSČM v září 2005. Nástup Vojtěcha Filipa do čela strany lze interpretovat jako mírný posun strany směrem do středu, blíže k možné spolupráci s ČSSD na vládní úrovni. Přestože se v tomto případě jedná spíše o symbolický moment, je možné jej chápat především jako vstřícný krok směrem k voličům ČSSD.

V letech 2006 až 2010, tedy v období vlády Mirka Topolánka, byli sice zdánlivě komunisté na ústupu, avšak navzdory volebnímu patu a přechodu levice do opozice lze posun pozice KSČM v českém politickém terénu ilustrovat na dvou momentech, které souvisejí s povolebním vyjednáváním o vládě.

Sestavením vlády byl tehdy pověřen předseda ODS Mirek Topolánek. Dlouho se mu ale nedařilo zajistit pro vládu pravice většinu. Tehdejší předseda lidovců Miroslav Kalousek na patovou situaci zareagoval vyjednáváním o společné menšinové vládě lidovců a sociálních demokratů s tichou podporou komunistů. Jakkoli nakonec taková vláda nevznikla, už pouhý moment jednání svědčí o koaličním potenciálu komunistů, do té doby nemyslitelném.

Druhým momentem svědčícím o postupné legitimizaci KSČM v této etapě české politiky bylo jednání o tzv. „duhové“ koalici, kterou inicioval tehdejší prezident Václav Klaus. Přestože nezvažoval zapojení KSČM do koalice, k vyjednávání o možném odblokování dolní komory jejich zástupce pozval.

Zlomem se nepochybně staly krajské volby 2008, po kterých se zástupci KSČM poprvé v historii stali součástí krajských rad, a to v Karlovarském a Moravskoslezském kraji. Kromě toho komunisté podporovali jednobarevné vlády sociálních demokratů ve Středočeském kraji, Plzeňském kraji a kraji Vysočina.

Sněmovní volby 2010 potvrdily stabilní podporu komunistů, a to navzdory mírnému úbytku hlasů. Zatímco v roce 2006 komunisty volilo 685 328 voličů (12,81 %), ve volbách v roce 2010 je volilo jen 569 127 voličů (11,27 %). Jejich výsledek je ale třeba interpretovat v kontextu započaté dezintegrace stranické soustavy.

V roce 2010 totiž voliče ztratily všechny do té doby zavedené strany, komunisté ale nejméně. ODS a ČSSD, doposud dominantní a etablované strany české pravice a levice, ztratily v roce 2010 oproti předešlým volbám v součtu 25 % hlasů, v absolutních číslech přišly za čtyři roky celkem o neuvěřitelných 1 408 243 voličů.

Jinak řečeno: výsledky voleb v roce 2010 naznačily, že se z KSČM stává nejstabilnější strana české politiky. Tuto tezi navíc potvrdily krajské a senátní volby z loňského podzimu. Zatímco v krajských volbách v roce 2008 činil součet hlasů pro ČSSD a ODS 1 731 724 hlasů, po přepočtu na procenta 59,42 %, loni na podzim to bylo už pouhých 946 042 hlasů. Po přepočtu na procenta jen 35,86 %.

Političtí pozorovatelé upozorňovali především na úbytek hlasů pro ODS. Ano, občanští demokraté jsou dlouhodobě v úpadku, to se ale týká také pravice jako celku. Připomenout je ale potřeba také to, že hlasy soustavně ztrácejí i sociální demokraté. Jediným subjektem, kterému neubývají voliči, jsou komunisté.

Proměnu KSČM ve stabilní prvek české poltické krajiny logicky ilustroval také proces utváření krajských vlád na podzim 2012: Komunisté mají poprvé od vzniku krajských samospráv svého hejtmana, a to v Ústeckém kraji, který byl jedním ze dvou, kde KSČM volby vyhrála.

Navzdory protestům části veřejnosti proti tomuto trendu je věcí evidence založené na prostém pozorování sociální reality, že si legitimitu komunistické strany uvědomují nemalé segmenty české společnosti. Postupná proměna jejich pozice z antisystémové strany v subjekt, který lze označit za standardní, zkrátka není náhodný a má svou vnitřní logiku.

Středeční hlasování o důvěře vládě Jiřího Rusnoka tento fakt pouze zrcadlilo na půdě Poslanecké sněmovny. Komunisté poprvé od roku 1989 hlasovali aktivně pro vládu a je pouze otázkou času, kdy se jejich politici sami znovu ve vládě ocitnou.

A není ani v nejmenším náhodou, že rozpuštění Sněmovny, což je jediný krok, kterým mohl Parlament převzít iniciativu z prezidentových rukou, prosadila aliance tří posledních konsolidovaných politických stran, které v ní působí, aliance kdykoli dříve stěží představitelná: KSČM, ČSSD a TOP 09.