V úterý napsal redaktor Respektu Ondřej Kundra na svůj facebook až škromachovsky sluníčkový status o tom, jak se má české společnost dobře, což dokládá čísly jako nižší míra nezaměstnanosti, než je průměr EU, případně to, že Praha patří mezi deset nejrozvinutějších regionů v Evropě, o rovnostářství třeba vyšším než na Slovensku nemluvě. Kundra svůj status zakončil údivem: „Proč jsou tu lidé tak nespokojeni se stavem země, když ta země jde pres veškeré obtíže dobrým směrem ke svobodě a prosperitě? Tomu tedy moc nerozumím.“

Je přinejmenším ironické, že takový názor zazněl zrovna v den, kdy koalice Social Watch uveřejnila svou přinejmenším neoptimistickou zprávu o stavu české společnosti, která se momentálně potýká jak s dopadem ekonomické situace, tak s dlouhodobými problémy spojenými například s nedůvěrou v politiku, krizí vládnutí nebo absencí smyslu pro pluralitu.

Velká šedá zóna

Se zprávou o poklesu životní úrovně nepřišla jen koalice Social Watch, ale už minulý týden také Český statistický úřad. Společenskou realitu ale pochopitelně není možné redukovat jen na klasické ukazatele — jedním z důvodů je i to, že právě jimi je možné různě manipulovat, což koneckonců dokazuje i změna metodiky výpočtu nezaměstnanosti z pera Ministerstva práce a sociálních věcí. I když o tom, že ani optické snížení čísel nezaměstnanosti mnohdy nepomáhá, se lze dočíst třeba zde.

Jak koneckonců v rozhovoru na ČT 24 konstatoval ředitel Centra pro výzkum veřejného mínění Martin Buchtík, vedle domácností nacházejících se oficiálně pod hranicí chudoby tu existuje ještě poměrně rozsáhlá „šedá zóna“, do které spadá téměř polovina českých domácností přiznávajících finanční problémy v předcházejícím roce.

Pochopitelně daleko ohroženější jsou chudší domácnosti, často neúplné nebo složené z lidí ve starším věku, tedy skupin, kterým politiky Nečasovy vlády opravdu nepomohly. Poměrně pěkný přehled spokojenosti a nespokojenosti české veřejnosti ukazuje i šetření právě CVVM. Není nijak překvapivé, že oblasti, jako je nezaměstnanost nebo sociální jistoty, vykazují spokojenost jen v řádech procentních bodů.

Společnost v apolitické iluzi

Ekonomickým ukazatelům pochopitelně nepodléhají názory a vztah české veřejnosti ke sféře politiky a vládnutí. Nutně omezeným způsobem o něm mohou informovat nejrůznější průzkumy — ve výše zmíněném například najdeme, že pouze 5 % dotázaných je spokojeno s politickou situací v České republice, oproti 70 % nespokojených, ústavní instituce se rovněž netěší závratné důvěře a všeobecný odpor k politickému je téměř folklórní záležitostí.

Krásným příkladem byl koneckonců úterní protest studujících proti Rusnokově vládě, který se poměrně ostře vymezoval vůči možnému označení za protest politický. Poněkud absurdně řečníci zdůrazňovali, že nejde o politiku, ale občanský názor. Je to právě manažerský populismus, případně vhodně zabalený marketingový projekt, kterým byl třeba Karel Schwarzenberg a TOP 09, které mohou oslovit právě politikou předznechucené mladé voličstvo. Pro politiku jako sféru je technokratický způsob řízení a uvažování vždy nebezpečný, odborník se jaksi nevolí, ale spíše vybírá na základě mnohdy falešně neutrálních kritérií.

Dalším velkým deficitem české společnosti je absentující smysl pro pluralitu, což se poměrně pravidelně ukazuje v obsazích českých médií. Konformita velmi často se spíše středopravým nebo pravým spektrem se projevila například v otázce trafik pro bývalé poslance ODS, kdy velká média až příliš brzo přebrala agresivní rétoriku zejména kdysi největší pravicové strany, nebo před přímou volbou prezidenta. Že by stanovisko shodující se s názory pravice bylo až podezřele často to nejlepší možné, tomu se nějak nechce věřit.

Absence smyslu pro pluralitu se koneckonců celkem pravidelně ukazuje i na prezentaci protestních akcí, které nekonvenují s malým milým postkomunisticky liberálním pojetím demokracie. Na rozdíl od například antikomunistických protestů, které bez ohledu na velikost mají pokrytí excelentní.

Pochopitelně jsem v tomto článku neobjevila Ameriku, ale spíš shrnula své dojmy především z posledních dní a týdnů. Pokud skutečně dojde na předčasné volby, ale i na příští supervolební rok, je třeba se zejména nad absencí smyslu pro pluralitu, stejně jako nad znechucením české společnosti politikou zamyslet a pokusit se udělat něco pro to, aby tato sféra nezůstala zcela v nemilosti. Jinak tu demokracii nebude ohrožovat samolibý monarcha na Hradě, ale plíživá, líbivá technokracie s pofidérní legitimitou.