Rád bych se v následujících řádcích velmi stručně vyjádřil k jednomu zásadnímu problému, snad z nového úhlu pohledu.

Stávající prezident ČR nadopovaný přímou volbou (viz například poslanec Vít Bárta 17. července 2013 v Poslanecké sněmovně: „…přímá demokracie a přímo (!) zvolený prezident jsou autoritou nejsilnější…“) činí hraniční kousky, jako je pověření Jiřího Rusnoka sestavením vlády.

Politologové, publicisté a ústavní právníci se s neutuchající vervou přou, zda prezident smí pověřit sestavením vlády de facto kohokoliv. Tedy i osobu bez relevantní stojedničkové podpory v Poslanecké sněmovně. Co právník a politik, to jiný názor.

Nevidím situaci tak zcela kriticky jako Karel Schwarzenberg a jeho tým (přirovnání k Německu v roce 1933), nicméně bych zde rád poukázal na jeden opomíjený aspekt. Česká Ústava — v souladu s léty odzkoušenou teorií brzd a rovnovah - v sobě zakotvuje povinnost kontrasignace určitých kroků prezidenta premiérem, jinak jsou neplatné. To se týká například abolice, amnestie, vyhlašování voleb do Poslanecké sněmovny a do Senátu, jmenování generálů a soudců a řady dalších věcí.

Pokud prezident může jmenovat premiérem víceméně svého vazala — bez vazby na dolní komoru Parlamentu - plní pak kontrasignace zamýšlenou funkci pojistky? Myslel to tak ústavodárce? Myslím, že nikoliv.

Navíc za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda nikoliv prezident!

Nepochybně existují případy, kdy se jmenovaný vzepře svému původní zdroji jmenování — vzpomeňme kupříkladu na emancipující se ústavní soudce kdysi navržené Václavem Klausem (tzv. syndrom Kavárny Slavia, dle brněnského podniku, kde se údajně schází někteří ústavní soudci, a jehož zahrádka si též zahrála v legendárním filmu Dědictví s Bolkem Polívkou) — nicméně na to se nemožno systémově spoléhat.