Pavel Trtílek, brněnský dramatik, prozaik, překladatel a pedagog JAMU uvedl na sedmnáctém dni Měsíce autorského čtení úryvky ze svého románu Poslední kniha.

V knize zanechává zprávu o městě Brně jako archetypu magického místa, kde na zlomu reality a snů přebývají místní obyvatelé a magické bytosti. Odhaluje v ní skutečné a i neskutečné v životě tří postav sedících za stoly brněnských hospod v části Starého Brna.

Právě vyšel váš první román Poslední kniha. Bude opravdu poslední?

To já nevím, to nezáleží tak úplně na mně. Když bude zájem nakladatelství o některý z mých dalších prozaických textů, tak možná nebude poslední. Je pravda, že mám nyní rozepsané dva prozaické texty, ale tím, že píšu také divadelní hry, tak to trvá trochu déle.

V případě dramatu, to, co napíšete, obživne na jevišti. Nechybí vám, že postavy románu nikdo neztělesní jako na divadle?

Docela mi to vyhovuje, protože tuhle knihu jsem začal psát před dvanácti lety a většinou jsem to psal, abych si odpočinul od divadelních her. Naopak je to pro mě vždycky vítaná změna.

A když mě začala nudit zase próza, tak jsem hledal námět na divadelní hru a na půl roku jsem úplně na próze přestal pracovat. A tak se to pořád nějak měnilo, až jsem ji po těch dvanácti letech dopsal.

Na přebalu Poslední knihy je uvedeno, že jde o magický realismus z Brna. Jakým způsobem se ten brněnský liší od klasického latinskoamerického?

To já vůbec nevím, jestli je to magický realismus. S tím vlastně přišel redaktor Pavel Řehořík. Mně to nevadilo. Od toho textu coby autor, který na něm pracoval těch dvanáct let, pořád nemám odstup, abych byl to dokázal objektivněji posoudit.

Jste překladatel absurdního dramatu, přeložil jste Ionesca, Becketta, Roberta Pingeta. V románu je taky spousta absurdních prvků...

Já mám absurdní humor obecně rád. Podobně jako mystifikaci. Myslím, že jakási absurdita v české literatuře se objevovala výrazně už dříve.

Když se podíváme třeba na tvorbu Jaroslava Haška, jeho Humoresky, tam je takové množství mystifikací a absurdit, různí dadaisté by nejspíš koukali, jakým mystifikátorem dovedl Hašek být.

Ale třeba i Bohumil Hrabal měl hodně absurdních prvků, těch autorů je spousta.

Myslíte, že je současná původní dramatika dostatečně reflektována divadelní scénou? Hraje se v divadlech dostatek nově vznikajících českých dramat?

Původní dramatika by se samozřejmě mohla uvádět častěji, ale vzhledem k tomu, že až tolik divadel a režisérů se k tomu nemá, tak to asi o něčem svědčí. Nejspíš o tom, že ty texty mnohdy nejsou dostatečně kvalitní, nebo lákavé pro tvůrce.

Ale může to také někdy svědčit i o jakési nechuti, nevoli, nebo možná nedůvěře k nově vznikajícím dramatickým textům, kdy tvůrci dají raději přednost osvědčeným kusům anebo textům zahraničním, které už byly na různých jevištích prověřeny.

Když už mluvíme o zahraniční dramatice, získal jste italské ocenění Lago Gerundo za hru Pět set miliónů Číňanů míří na západ hledat si nevěsty a v roce 2012 jste zvítězil s dramatem Sestřičky na festivalu současné evropské dramatiky Les Eurotopiques v Lille. Existuje cesta, aby se česká původní dramatika dostala i do zahraničních divadel?

Záleží hodně na tom, jestli jsou ty české texty přeloženy. Česká republika není až tak velká země, aby češtinu na požadované překladatelské úrovni ovládalo dostatečné množství tvůrců, kteří jsou ochotni překládat něco jako dramata.

Možná ještě o něco horší je to s poezií. Tudíž je pochopitelný, že když už někdo překládá z češtiny například do francouzštiny nebo italštiny, tak má mnohdy spíše tendenci překládat prózu. Něco, u čeho je jisté, že se to bude aspoň trochu prodávat.