Domácí linii literárního festivalu zastupoval ve středu spisovatel, básník a redaktor Miloš Doležal. Představil biografii o faráři Josefu Toufarovi, který byl tehdejším režimem obviněn z vykonstruování Číhošťského zázraku. 

Miloš Doležal je také autorem mnoha básnických sbírek, memoárů Antonína Bradny a tří knih rozhovorů s pamětníky druhé světové války.  Pietní atmosféru knihy Jako bychom dnes zemřít měli v Divadle Husa na provázku, nepomohl rozveselit ani hudební doprovod autora v provedení Vladimíra Heráka. 

Odkud pochází vaše zaměření a snaha dokumentovat výpovědi a dění z období režimů dvacátého století? 

Jednak to vychází z dětství. Vyrůstal jsem na Českomoravské vysočině, což je taková sveřepá, žulovitá krajina, kde lidé za protektorátu a také v padesátých letech výrazně vzdorovali tomu šílenému tlaku jak nacistů, tak komunistů. Můj děda byl soukromý zemědělec, taky se pokoušel vzdorovat. To je první osa mé inspirace. 

Druhá vychází z doby, když jsem začal pracovat v devadesátých letech v Českém rozhlase. Najednou jsem si uvědomil, že kolem nás žije spousta pamětníků, svědků, přímých účastníků událostí z protektorátu a padesátých let. Nikdo je však nenatočil a oni samotní nenapsali žádnou vzpomínku nebo memoáry. 

Vlastně jsem spojil užitečné s praktickým, vzal jsem mikrofon — k dokumentaci člověk opravdu nepotřebuje mnoho — a začal jsem objíždět žijící, ale také umírající pamětníky, svědky, odcházející generaci tehdy devadesátníků, pětadevadesátníků — vojáků, legionářů, vězňů z padesátých let. 

Tehdy byla opravdu silná absence zachycování paměti těchto událostí. Dnes je už úplně jiná situace, existuje spousta občanských sdružení a iniciativ, které se tím zabývají. 

Oslovil vás někdo, jestli by jste nezaznamenal právě jejich příběh?

Takhle přímo mne neoslovil asi nikdo, alespoň si na to nevzpomínám. Na druhé straně, někdy se stalo, že v rámci výpovědí pamětníků mi bylo řečeno: „Hele, byl jste u generála Krzáka? Dožívá v domově důchodců za Prahou!“ 

Takže ke mně příběhy přicházely spíš touto cestou, než že by mi někdo přímo řekl „zpracuj můj životní příběh“. Ti lidé jsou velice skromní, do vyprávění se jim moc nechce a o svých zásluhách vůbec nemluví.

Při biografické publikaci je nutné dodržet dokumentární věrnost, ale také určitá pravidla literárního formátu, které častokrát dokumentovanou postavu či situaci maličko přibarvují. Jakým způsobem jste v knize Jako bychom dnes zemřít měli skloubil tyto dva aspekty? 

V knize o Josefu Toufarovi jsem chtěl být naprosto dokumentárně přesný. Všechny výpovědi a popisy, které v knize jsou, jsou původní. Na knize jsem pracoval dvacet let, takže jsem měl prostor dopátrat se autentických informací. 

Navštěvoval jsem pamětníky, objížděl archivy a skutečně zásadní pro mě byla pravdivost. Třeba zcela drobný popis situace, jako například počasí, vychází z  vyprávění svědků, dopisů nebo z archivního záznamu. 

Vyvrátit anebo potvrdit legendu o tom, co se v Číhošti tenkrát stalo, nebylo vašim záměrem. S tímto tématem jste však pracoval více než dvacet let, tak se nabízí otázka, jestli vy osobně věříte na zázraky? Nebo alespoň na ten Číhošťský? 

V té knize nechávám rozhodnutí, jak to bylo, zcela na čtenáři. Samozřejmě předkládám různé výpovědi a argumenty, ale neinterpretuji v knize žádné jasné stanovisko. 

Dlouhá léta jsem si myslel, že to byla provokace Státní bezpečnosti. Byl jsem o tom opravdu přesvědčen. Ale po velice důsledném průzkumů archivů, rozhovory s estébáky, svědky pohybu křížku v číhošťském kostele a prozkoumání detailů života Josefa Toufara, jsem přesvědčen, že to provokace StB nebyla. 

A samozřejmě, že to nebyl ani Josef Toufar. To vědí i místní lidé a přímí svědkové této události. Když navštívíte ten venkovský kostelík v Číhošti, tak uvidíte, že je to strašně malý prostor, kde si skutečně lidé vidí pod ruce, takže není možné tam vytvářet nějaké mechanizmy. 

Jaké jiné vysvětlení ale zbývá?

Dneska se kloním k tomu, že je to pro mě tajemný, nevysvětlitelný jev. Proč zrovna tady, proč zrovna tak, na to nemám odpověď. Existují různé dohady a teorie, které jsou pochopitelně pseudoteorie. 

Pro mě je v tom příběhu cosi tajemného a nedokážu to definovat. Zázrak to rozhodně nebyl, to je příliš silné slovo, zůstávám u pojmu tajemný, nevysvětlitelný jev.

Jste také básník. Na Měsíci autorského čtení jste ale četl pouze z vaší biografické tvorby. Vydáváte se na autorská čtení také se svou poezií?

Na autorská čtení se moc nehrnu. Když mě osloví jako básníka, tak více méně odmítám s díkem. Jenomže v případě biografie Josefa Toufara jsem udělal výjimku. Cítím, že o tomto případu a hrůzách komunistické ideologie a způsobu zacházení s člověkem je potřeba neustále mluvit. Cítím to jako svojí povinnost a proto jsem pozvání na festival přijal. 

Někdo tvrdí, že už je toho dost, že žijeme jinou dobu, ale myslím, že jsme se s vlastní minulostí vůbec nevyrovnali, že jsou tady obrovské dluhy. Možná právě teď je ten čas: dvacet let po pádu komunismu a kdy přichází i jiná generace, která má odvahu se podívat na věci, které jsou zameteny pod koberec. 

Speciálně by se o nich mělo mluvit také v souvislosti s politickou situací jak v Čechách, tak v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku. Celá Střední Evropa je celkově zamořená nepamětí nebo rychlým zapomínáním.