Šestnáctý den Měsíce autorského čtení patřil mimo jiné Pavlu Kohoutovi. Významný prozaik, dramatik a publicista na festivalu prezentoval, podobně jako v minulých letech, texty, na kterých momentálně pracuje. 

Jeho Trilobit o Evropské unii a o tom, proč se nestal ministrem, čtyřminutové drama a krátkou hru o komplikovanosti naší historie si přišlo do Divadla Husa na provázku poslechnout víc než dvě stě padesát diváků. 

V současné době vzniká celovečerní dokument o díle Pavla Kohouta a jeho cestě na festivalu Měsíc autorského čtení v režii Filipa Remundy, který by měl být dokončen v příštím roce. 

Jste dlouholetou součástí Měsíce autorského čtení. Celkově jste na této akci četl devětkrát. Co pro vás tenhle festival představuje?  

Je to jedinečná záležitost, která vyšla z aktivit mistrů ve Větrných mlýnech, kterým se daří již třináctým rokem dostat do oběhu několik desítek spisovatelů různých národností, tím, že se stěhují z jednoho místa na další. 

Je to taková zvláštní plíživá invaze kultury, která začíná v Brně, jede přes Košice a Ostravu do Wroclawi. Festival se mi jeví jako skutečně jeden z nejzajímavějších festivalů také díky tomu, že je pokaždé velmi špičkově obsazen.  

Ve videoupoutávce na vaše letošní čtení nicméně uvádíte, že je to naposled, co na festival dorazíte...

Nejsem naposled na Měsíci autorského čtení, ale naposled jsem na turné „Košice, Ostrava, Wroclaw“, protože je to pro mě už trochu skautská záležitost. Moje žena mě vždycky říká: musíš se začít šetřit, už ti není čtyřiaosmdesát. Doufám, že budu moct číst v Brně. Chtěl bych odejít z pódii a obrazovek, dokud je čas. 

Oslavovali jsme s vámi na festivalu osmdesáté narozeniny a tuto sobotu proběhne v Divadle Husa na provázku oslava vašich pětaosmdesátin. Co vám těchto pět let přineslo?

Pětkrát 365 dní života a jeden přestupní rok navíc. Zajímavé je, že čím je člověk starší, tím mu rychleji běží čas. Já mám to štěstí, že píšu. Tak zůstávají určité stopy po mé činnosti. 

Když tomu nevěřím, tak si ty knížky položím vedle sebe. Za těch pět let se udála na mém psacím stole a počítači celá řada věcí. Ale myslím si, že to nejdůležitější je, že se pořád cítím dobře, když píšu. Dělá mi to pořád ještě potěšení, i když je to stejná dřina, jaká bývala.

V současné době vyjdou v reedici vaše slavné romány Katyně a Snežím. Postupně, v průběhu čtyř let, by vám měla vyjít v reedici celá vaše prozaická tvorba. Máte mezi svými knihami nějakého „oblíbence“?

Já bych řekl, že je to trošku podobné jako když mají rodiče víc dětí. Upřednostňují to, které kulhá anebo šilhá. Jestli mám k něčemu silnější vztah, tak k textům, o nichž si myslím, že nedostali to, co si zasloužili. 

A to jsem chtěl, aby byly stejně zajímavé nebo úspěšné jako některé jiné.