Miloš Zeman je považován za levicového politika. I jeho politický program, se kterým vyhrál prezidentské volby, má mnoho parametrů sociálně demokratického programu. S jeho věcným rozborem si ale při interpretaci Miloše Zemana nelze vystačit. Mnohem důležitější je sledovat jeho konkrétní kroky. Jak se v různých situací chová. Jak zpětně pojímá některé události. Jak přistupuje k funkcím, ve kterých se vyskytl.

Tomio Okamura navenek pro změnu působí jako zastánce přímé demokracie. Prosazuje přímou volbu a odvolatelnost starostů, hejtmanů, poslanců, senátorů a prezidenta a možnost v referendu měnit zákony. Na webových stránkách svého hnutí Úsvit přímé demokracie se hlásí k velkému propagátorovi přímé demokracie Milanu Valachovi, o kterém jako o přímém demokratovi není důvod pochybovat.

Miloše Zemana a Tomio Okamuru spojuje to, že jejich politické programy jsou pouhým pozadím, na kterém projektují sami sebe. Politický program jim slouží jen jako prostředek k jejich vlastnímu sebeprosazení. Přistupují k němu z velké míry účelově. Oba mají dobrou schopnost vycítit, na jaká témata veřejnost slyší. Není divu, že oba velmi silně kritizují politické strany nebo že i Miloš Zeman usiluje o posílení přímé demokracie.

Není náhoda, že Miloš Zeman i Tomia Okamura kandidovali v přímé volbě na prezidenta. Po čem jiném by měl člověk toužící opanovat prostor prahnout než být přímo voleným prezidentem? Snad jedině po tom moci navíc ještě sestavovat vládu. Nepřekvapí, že přesně to Tomio Okamura navrhuje. Miloš Zeman tento bod ve svém programu sice nemá, ale z jeho pojetí prezidentské funkce se zdá, že po něčem takovém touží také.

Je přirozené, že si mnoho lidí do Miloše Zemana či Tomia Okamury projektuje svoji touhu po idejích sociální či přímé demokracie. Zazlívat jim to nelze. Je však důležité vědět, že autentický sociální či přímý demokrat se pozná podle toho, že v každý okamžik, v každé pozici, ve které se nachází, usiluje o realizaci svého politického programu. A kdykoli je možné ukázat na práci, kterou dotyčný odvání. A to i v době, kdy žádnou významnou funkci nemá.

Pokud někdo vynakládá převážnou část energie na to, aby dosáhl určitého postu — zaklínaje se nějakými idejemi, nebo aby posílil svoji pozici proti svým politickým soupeřům, je to při nejmenším podezřelé. A pokud veškerý čas v meziobdobí mezi dvěma důležitými funkcemi tráví snahou takovouto pozici získat či žádnou práci na realizaci svého programu jednoduše nevykazuje, něco tu nehraje.

Co třeba dělal Miloš Zeman pro sociálně demokratické myšlenky během deseti let, co pobýval na své tvrzi na Vysočině? Jak pomáhal jejich prosazení? Odpověď je nasnadě. Připravoval si půdu pro svůj návrat do politiky a čekal na vhodnou příležitost, kdy by ho mohl provést.

Stejné otázky si můžeme klást u Tomia Okamury. Co zatím pro prosazení přímé demokracie udělal kromě toho, že psal svůj blog a následně kandidoval do Senátu, na prezidenta a nyní do Poslanecké sněmovny?

To, že Okamurovi a Zemanovi nejde primárně o politický program, ale o prosazení sebe sama je vidět i na tom, že SPOZ či Úsvit přímé demokracie nemají pevné základy ani další osobnosti, které by byly autentickým nositelem nějaké konkrétní politiky. Když odmyslíme Miloše Zemana a Tomia Okamuru, zbude jen mechanický nástroj. Něco jako kladka či páka.