V úterý se výslechu vehementně dožadoval Petr Nečas, na včerejší tiskové konferenci si zase rýpnutí do státního zástupce Ištvána a vůbec věci vyšetřování kauzy, pro kterou se v mediálním prostoru vžil název „Nagygate“, neodpustil Miroslav Kalousek. Již v prvních dnech se ale objevily pochybnosti o tom, zda byl tak teatrální a rozsáhlý zásah nutný, jestli vůbec lze postihovat (evidentně běžnou a rozšířenou) praxi rozdávání trafik jako trestný čin, případně kdy už konečně Úřad pro odhalování organizovaného zločinu a protikorupční policie předvedou médiím pražské kmotry v poutech, jinak by totiž zásah zřejmě neměl smysl. K hlasům politiků se hned od počátku přidávaly i hlasy komentátorů, kteří víc než psy hlídací připomínali mnohdy psy poslušné, kteří spíš štěkají, než koušou.

Už? Už? Už?

Jako většina dětí jsem i já své rodiče při dlouhých cestách otravovala otázkou: „Kdy už tam budeme?“ Takové naléhání mi včera připomněl začátek komentáře Jindřicha Šídla: „Jestliže je nutné držet pod zámkem ty, kteří se údajně nechali zkorumpovat, kdy tedy budou obviněni i ti, kteří je korumpovali? Nenaznačovali náhodou státní zástupci už před dvěma týdny, že obvinění premiéra Nečase je otázkou velmi krátké doby? Na co se ještě čeká? A proč přesně? Co je to za taktiku?“ Ano, taky mi jako malé nestačilo neustále ujišťování, že to ještě chvilku potrvá, ale že už se blížíme, nicméně od dospělých politiků i komentátorů bych čekala trochu větší odstup.

Pokud se jedná o tak rozsáhlou a podle všeho dlouho připravovanou akci, do které může být zapleteno velké množství lidí oplývajících nezanedbatelným množstvím moci, policie pochopitelně musí postupovat opatrně. Je poněkud ironické, že nad faktorem času ve, svého času, průlomové kauze Davida Ratha, která je však ve srovnání se současnou aférou kolem trafik a zneužíváním tajných služeb v podstatě provinční záležitostí, se nikdo z komentátorů nepozastavuje.

Strach z řešení

Jedním z faktorů, kterým se kauza Rath od kauzy Nagygate odlišuje, je nepochybně potenciál závažnosti. Úplatky na lokální úrovni dané domluvou mezi třemi lidmi přece jen lze daleko spíš interpretovat jako selhání jednotlivců, i když pochopitelně potenciálně umožněné i selháním kontrolních orgánů. U Rathova podezření nebylo debaty o tom, jestli je trestný čin, ze kterého je podezřelý, skutečně trestným činem.

Na druhou stranu, pokud se bavíme o kauze, která vedla k pádu Petra Nečase, vyvstává daleko víc otazníků, co se právě trestnosti některých činů týče. Na tom, že využití tajných služeb jako soukromých oček není košer, se shodli všichni, v aféře s trafikami se ale média i část veřejnosti nechala strhnout debatou nad tím, co je a není přijatelným politickým dealem, co je a není nemorální, ale ne trestné, případně, co trestné být může.

Za takovými úvahami ale nejvíc zazníval nevyřčený šok z toho, že v síti policie a státních zástupců konečně možná uvízly velké ryby, které ale do značné míry svým chováním utvářely politické zvyklosti v České republice. Úspěšné zakončení kauzy, které ale rozhodně nebude otázkou měsíců jako spíš let, by skutečně mohlo přinést konec současného stylu politiky, která je v mnohém dědičkou „divoké podnikavosti“ zlatých 90. let; na rozdíl od některých komentátorů v tom ale nevidím nic negativního.

Bojí se snad část médií a politici toho, že naučené rétorické figury o tom, že mnohem horší, než vláda kmotrů, korupce, systematického tunelování státní pokladny nebo dvojího až trojího metru, je přece návrat komunistů, případně populistická levice, přestanou platit? Bojí se snad politická reprezentace, v mnohém doposud navyklá na střídání polovičatých řešení a kolotoče volebních kampaní, že bude muset přijít se skutečnou koncepcí služby veřejnosti a ne jen soukromým zájmům? Bude na ně tisk muset být přísnější? Vlastně se mi chce taky zeptat, kdy už v období takové reflexe budeme.