Různé odpovědi na otázku z titulku přinesla polemika Jana Čulíka a Karlem Dolejším na Britských listech. Ve svém jádru jde přímo ke sporu o budoucí podobu české politiky. Máme si přát politický prostor regulovaný vytyčením všepronikajících morálních rámců střežených policií a justicí, nebo spíš politický střet různých idejí ale i zájmů v aréně parlamentní demokracie, v níž rozhodují vztyčené či sklopené palce nás voličů?

Nejprve ale co si nepřát v podání Karla Dolejšího:

Cesta, na níž se představitelé justice, nebo v jiném případě ústavně neodpovědný prezident, pokoušejí vystupovat coby autoritativní arbitři morálky či vkusu, vede pouze a jedině do pekel. V tom ještě nejlepším případě končí vystavením několika jednotlivců exemplárně na pranýř, přičemž poměry, které je na tento pranýř v konečném důsledku přivedly, prodělají pouze drobnou kosmetickou operaci. V horším případě nás čeká období moralistního teroru, ve kterém místo vynucování obecných formálních pravidel s prostorem pro respektování soukromí bude probíhat ničím neomezovaná štvanice na "korupčníky", která sice pro svou posedlost individuálními "kauzami" poměry nenapraví, v konečném důsledku tomu bude spíše naopak - zato však vykonavatelům umožní strhnout na sebe neuvěřitelnou moc nad životy a osudy poddaných tohoto státu. 

Proti tomu namítá Jan Čulík:

Teprve soud samozřejmě určí, zda přijetí korupčních výhod třemi rebelujícími poslanci ODS bylo či nebylo trestným činem. Svým rozhodnutím mimochodem také nastaví parametry — zda bude i nadále v Česku korupce mezi politiky přijatelná, anebo ne. 

Karel Dolejší pak kontruje:

Za své selhání by ale měli čelit neformálním morálním sankcím ve sféře občanské společnosti, nikoliv obvinění ze zločinu.

Na zcestnost stíhání bývalých poslanců za dohodu se skoro také bývalým ministerským předsedou upozorňuje odkazem na nedávný proces s obdobnými rysy.

Soudkyně Jarmila Löffelmannová, jedna z jeho hlavních aktérek, představu postihu svérázných politických postupů precizovala takto:

Chování ve stylu politického intrikaření nepodléhá trestní odpovědnosti, ale odpovědnosti před jejich voliči.

Filosof Václav Bělohradský vyvolal před dvěma lety rozpaky svou esejí, ve které zpochybnil étos boje proti korupci. Napsal v ní:

Globální krizi nelze řešit „nastavením pravidel“ (jakých?), ale jen vyšší kvalitou demokratické komunikace a větší účastí veřejnosti na rozhodovacích procesech.

Já osobně si v této kvazihistorické chvíli přeji, aby Bělohradského začali číst i ti, kdo s ním třeba vůbec nesouhlasí. Kdo nyní váhá, zda kliknout na odkaz s jeho článkem, ať se nejprve začte do výňatků, které mi v ní přišly nejpodnětnější.

Slovo korupce má v sobě velký mystifikační potenciál, probouzí naivní konsensus, který se často obrací proti demokracii. Všechny totalitarismy, i ten československý, začínaly obecným pohoršením nad zkorumpovanými politickými stranami. Je to narativ — vyprávění plné dramatického napětí, v němž okrádaný lid vítězí nad nepoctivými konšely. Je v něm zakódována idea, že ne systém, ale lidé selhali; „nic nefunguje“, praví hospodský a často i akademický žvást, „protože lidé všechno rozkradou, musíme je lépe střežit, převychovat, eventuálně vyměnit“.

Kvalita života prudce klesá ne proto, že v systému se děje, co je nelegální, ale proto, že se v něm děje, co je legální — to je opravdový problém. Heslo boj proti korupci od něj odvádí pozornost, a proto je nejnebezpečnější mystifikací současné politiky.

Ve skutečně obráceném světě, pravda je jen fází lži — napsal Guy Debord ve svých úvahách o společnosti spektáklu. V globální ekonomice je odhalování korupce pravdou, která zakrývá lež o celku. Tou lží je báchorka, podle níž současná krize je důsledkem nelegálního jednání jednotlivců a skupin, ne legálního fungování systému. To, že na stavbě dálnic se někdo nelegálně obohacuje, je menší problém než moc automobilové, betonářské a naftařské lobby, která se na stavbě dálnic obohacuje legálně.

Pomocí hesla boj s korupcí ideologové globálního kapitalismu předstírají, že kapitál je (může a má být) něčím jiným než převlekem politické moci. Ne, kapitál a politická moc jsou ta samá postava ve dvou převlecích.

Rozdíl mezi legálním a nelegálním jednáním, mezi čistými a špinavými penězi, je vykonstruované vyprávění, do jehož tvorby nadnárodní korporace investují a pak je šíří dalšími investicemi do médií, až ve společnosti převládne.

Lépe než proklínat tmu je rozsvítit malou lampičku — praví úsloví. Boj s korupcí je ale ignis fatuus, bludné světélko, které nabízí lidem konkrétní předmět hněvu — důsledky nelegálního jednání jednotlivců, a odvrací tak pozornost od důsledků legálního jednání rozhodujících aktérů systému.