Různé odpovědi na otázku z titulku přinesla polemika Jana Čulíka a Karlem Dolejším na Britských listech. Ve svém jádru jde přímo ke sporu o budoucí podobu české politiky. Máme si přát politický prostor regulovaný vytyčením všepronikajících morálních rámců střežených policií a justicí, nebo spíš politický střet různých idejí ale i zájmů v aréně parlamentní demokracie, v níž rozhodují vztyčené či sklopené palce nás voličů?

Nejprve ale co si nepřát v podání Karla Dolejšího:

Cesta, na níž se představitelé justice, nebo v jiném případě ústavně neodpovědný prezident, pokoušejí vystupovat coby autoritativní arbitři morálky či vkusu, vede pouze a jedině do pekel. V tom ještě nejlepším případě končí vystavením několika jednotlivců exemplárně na pranýř, přičemž poměry, které je na tento pranýř v konečném důsledku přivedly, prodělají pouze drobnou kosmetickou operaci. V horším případě nás čeká období moralistního teroru, ve kterém místo vynucování obecných formálních pravidel s prostorem pro respektování soukromí bude probíhat ničím neomezovaná štvanice na "korupčníky", která sice pro svou posedlost individuálními "kauzami" poměry nenapraví, v konečném důsledku tomu bude spíše naopak - zato však vykonavatelům umožní strhnout na sebe neuvěřitelnou moc nad životy a osudy poddaných tohoto státu. 

Proti tomu namítá Jan Čulík:

Teprve soud samozřejmě určí, zda přijetí korupčních výhod třemi rebelujícími poslanci ODS bylo či nebylo trestným činem. Svým rozhodnutím mimochodem také nastaví parametry — zda bude i nadále v Česku korupce mezi politiky přijatelná, anebo ne.