Jedeme do Prahy
Petr MinaříkDo památného roku ´89 jsme stáli připraveni, že všechno budoucí nebude stát za nic. Byli jsme na stráži docela jistě promarněného života s možnými třemi vyhlídkami: kriminál, emigrace nebo rezignace.
Zase cesta do Prahy. Neexistuje souvislost s angažmá Romana Jančury v politice, o kterém si dlouhodobě myslím, že je docela marné, ale autobusem bych nejel, bez ohledu na barvu karoserie. Ani autem bych nejel. Není to žádná dálnice, obyčejný tankondrom a víc se o tom nebavím.
Stejným směrem jel i Róbert Gál, úsporný spisovatel, který má ty nejlepší knihy před sebou, myslím si já. Má pěkné auto, v něm nechybí navigace a klimatizace, obojí bude hrát během naší cesty vedlejší roli, která se sem tam protlačí do pozornosti s vehemencí, že nebude řeč o ničem jiném.