Sedmnáctý listopad roku 1939 vyšel shodou okolností na stejný den v týdnu jako totéž datum roku 1989. Byl to pátek. Tuto skutečnost jsem si uvědomil díky knize slovenského historika Jozefa Leikerta, která se věnuje událostem spojeným s uzavřením českých vysokých škol v době nacistické okupace. Jde o výjimečnou a podle mého soudu dosud nedoceněnou knihu.

Četl jsem ji nejprve zapůjčenou z knihovny — ve slovenském znění, tedy jako „Čierny piatok sedemnásteho novembra“. Bohužel se mi ji tehdy nepodařilo koupit v pražských knihkupectvích a musel jsem si počkat až na český překlad. Dodnes mě trochu mrzí, že nemám originální znění, mj. i z toho důvodu, že v české verzi chybí jedna fotografie. V ediční poznámce českého vydání se eufemisticky praví, že byl poněkud obměněn obrazový doprovod, který byl rozšířen o některé další dokumenty. Neříká se ovšem, že byla odstraněna poslední fotografie z celé knihy, na které je možno spatřit oběšeného K. H. Franka. Nevím, jestli se českým editorům zdála tato fotografie lidově řečeno příliš „unapetitlich“, kdo si však přečte celou knihu tak pochopí, že zde snímek má své místo. Karl Hermann Frank byl osobně zodpovědný za průběh tzv. „zvláštní akce“ ze 17. listopadu a s největší pravděpodobností byl i jejím hlavním iniciátorem. Když se po válce konalo „výběrové řízení“ na Frankova kata, projevilo zájem o tuto práci více než tisíc lidí.

Kniha Jozefa Leikerta vyšla poprvé roku 2000 a je psána poměrně moderní metodou tzv. oral history, tj. vychází ze vzpomínek řady pamětníků a přímých účastníků událostí. Lze ji přirovnat k velkolepé mozaice složené ze vzpomínek mnoha a mnoha lidí, které dohromady vytváří plastický a barvitý obraz jedné historické epochy. V běžné historické publikaci sleduje čtenář logické kauzální řetězení důležitých historických událostí, při četbě této knihy má pocit, že události prožívá společně s jejich účastníky. Myslím, že autorovi je třeba vzdát hold i za velkou schopnost empatie, s níž se dokáže vcítit do aktérů dějin, jimiž v drtivé většině případů nejsou slavné historické osobnosti, ale prostí lidé, jejichž jména dnes zpravidla nikomu nic neřeknou. Není zřejmě náhodou, že Jozef Leikert není jen historikem ale také básníkem. Obecně lze jeho knihu vnímat nejen jako zajímavou odbornou publikaci ale též jako svého druhu neobyčejné umělecké dílo.