Sociální demokracie má na nadcházejícím sjezdu šanci vydat se vstříc své záchraně. Ne, to není blouznění. Jistě, strana je na vzestupu, nejspíš vyhraje volby a obsadí ministerstva (sama nebo ve spolupráci s někým dalším). Její síla vyniká zejména ve srovnání s potácející se ODS a vůbec celou neoblíbenou vládou.

Ale čím dřív se ČSSD ocitne na samotné špici, tím blíže bude její následný pád. Tak už to zkrátka chodí. Každá vláda jednou začne doplácet na nějaké nepopulární kroky, každá si vyrobí své skandály, někoho z jejího okruhu třeba i zavřou. V tom okamžiku bude důležité, z jakého podhoubí hlavní vládní partaj vyrůstá a jak je pevná.

„Lidi dnes nezajímají dvouhodinové politické projevy, když velmi složitě hledají jejich obsah. Chtějí odpovědi na základní otázky: jestli budou mít práci, jestli se do té práce nějak dostanou, jestli nebude zavřená jejich nemocnice, jestli se dostanou děti do školy,“ řekl 13.3. Právu Milan Chovanec, kandidát na místopředsedu ČSSD. Podobně se 13.3. v Lidových novinách vymezil vůči svému možnému soupeři v zápase o post prvního místopředsedy Lubomíru Zaorálkovi obhajující Michal Hašek: „Na rozdíl od Luboše se pohybuji v regionální exekutivě. Mám blíže ke konkrétním problémům lidí, nikoli jenom k abstraktním programovým otázkám. Svedl jsem už řadu bitev — o zachování nemocnic a smluv pro ně, o zachování veřejné dopravy a peněz na sociální služby.“

Oba hejtmani, plzeňský i brněnský, mají kus pravdy. Když selhává vláda a vlastně stát jako takový, dostávají se do popředí elementární starosti občanů. Na totéž bude časem sázet i pravicová opozice levicové vlády. Ostatně už Jiří Paroubek, v dobách kdy se cítil být sociálním demokratem, říkal, že ČSSD není strana programu jako německá SPD, nýbrž praxe. Přitom nikdo jiný v této zemi nechrlí tolik programových dokumentů, rezolucí, zelených a bílých knih jako ČSSD. Čte je ale vůbec někdo, nebo jsou trpěny jen jako úchylka skupinky intelektuálů ve vrcholných pozicích?

A koho zajímá systematická práce se slovutnými levicovými osobnostmi z řad akademické obce? Bylo to mimořádné osvěžení, když na programových konferencích ČSSD promlouvali Jan Keller, Václav Bělohradský, Vladimíra Dvořáková, Jiří Pehe, Milan Znoj, Jiří Přibáň, Petr Drulák a další. Snad nešlo jen o časovou výplň či kuriozitu pro fajnšmekry. Započatý dialog by neměl usnout. Naopak by se měl promítnout i do dialogu na regionální úrovni — s lidmi z tamních univerzit, vědeckých pracovišť, odborů, občanských sdružení a iniciativ.

Síla evropské levice je v aktivistech s partajní legitimací i bez. Řadoví členové nestačí, natožpak střední stranické kádry těšící se spíš na sjezd než do ulic během volební kampaně. Paradoxem všech paradoxů je pak místopředsedkyně strany, která se tváří, že vlastně není ve vrcholné politice, když nezasedá v parlamentu, a nemá tudíž informace, ba jasný názor.

Dnes lidé sociálním demokratům odpustí mnohé. Na to druhdy hřešila i ODS — a kde jí je teď konec. Hádá se, kdo je víc prokmotrovaný, kdy se zbavit předsedy, komu (ne)přidělit trafiku, které místní sdružení (ne)zrušit… A neúspěchy se svalí na špatnou komunikaci, případně rovnou na nechápavost voličů. Není přitom nikdo, kdo by modrý tým zachránil. Co by si v takové situaci počala ČSSD?

Potenciál sociální demokracie je takový, že by dokázala být lídrem diskuse nad nejedním kontroverzním tématem. Vedle toho též může srozumitelně načrtnout vizi fungujícího státu, dostupných veřejných služeb a rovnosti před zákonem — a tím vyhovět poptávce voličů. Ale aby její koncept byl dlouhodobě udržitelný, nesmí být jenom shlukem „praktických kroků“. K vytváření či udržování identity slouží i ony vysmívané dvouhodinové projevy.

Novináře i členskou základnu nejvíc zajímá personální bitva. Ta ale může být nudná a skončit zvolením praktiků, rétorů i rebelů zároveň. Někdo umí elektrizovat stávající pevné jádro elektorátu, někdo je přitažlivý pro potenciální voliče. Místopředsednických křesel je dost a může se dostat na miláčky straníků i nestraníků. Větší jiskření může přijít při sestavování kandidátních listin do Sněmovny nebo při obsazování ministerstev. Překlopit do exekutivy stávající stínovou vládu i s chlupama by dvakrát moudré nebylo. Čili i po sjezdu bude prostor pro silné ideové poselství z úst jednotlivých soc.dem. lídrů. To může směřovat k sympatizantům, ale i politickým partnerům. Kdyby se již dnes rýsovaly programové průniky mezi ČSSD a potenciálními spojenci nalevo či ve středu, šlo by snadněji obhájit jakékoli budoucí vládní aranžmá.

Soutěž nápadů na zatraktivnění ČSSD by byla zajímavější než soutěž o nejhlubší předklon před novým prezidentem. Úcta by neměla být zaměňována za servilitu, v jejímž rámci každé město, kde se kdy Miloš Zeman ocitl, si tuto skvostnou chvíli připomene vlastní muzejní expozicí. Chápu, že jsou někteří sociální demokraté uhranutí Zemanem jako králíček kobrou, ovšem roky 2003, 2004, kdy byla ČSSD slabá a zranitelná, je minulostí.

Je to dokonce tak, že víc než sociální demokracie Miloše Zemana potřebuje Miloš Zeman sociální demokracii. Bez spolupráce s nejsilnější stranou nebude vnímán jako úspěšný prezident, schopný prosadit aspoň část svého programu — a to by určitě nerad. Už proto by měl Lidový dům jednat s Pražským hradem jako rovný s rovným.

Stabilní židle potřebuje čtyři nohy. Pro stabilní stranu bychom je mohli připodobnit k ideové podstatě, zakotvení v praxi, kontaktům na aktivistické prostředí občanské společnosti a inspirace politikou jiných úspěšných sociálních demokracií v Evropě.

K úspěchu nemá našlápnuta ta strana, která prožije podstatnou část svého sjezdu v kuloárech. Poslouchat, řečnit, polemizovat — to  je základní princip politiky. Aby ČSSD ustála svoji očekávanou výhru, musí si být jistá, že má pečlivý program, bystré fanoušky a nezůstane při prvním zaváhání na ocet.