Každý, kdo se zajímá o zahraniční dění, to jistě už zaznamenal: v západoafrickém Mali začala další západní intervence. V pátek 11. ledna vzlétly poprvé stroje francouzského letectva k útokům na zázemí militantních salafistů a islamistických povstalců v severní části země — v tzv. Nezávislém státě Azavad. Zasáhly, resp. usmrtily přes šedesát lehce ozbrojených osob, a přitom i více než desítku civilistů. Francouzské pozemní jednotky zároveň podpořily vojáky malijské vlády v útoku na město Konna a přinutily povstalce k ústupu. V jiné části fronty však podnikli militanti protiútok a obsadili město Diabaly. „Jsou vyzbrojeni podstatně lépe, než jsme čekali,“ přiznal na pondělní tiskovce Jean-Yves Le Drian, francouzský ministr obrany.

Podle zpráv z končícího týdne se na linii Konna — Diabaly bojuje stále, zatímco na severu se salafisté stáhli z Timbuktu. Město proslulé starobylými památkami bylo vyklizeno i přesto, že leží přibližně 350 kilometrů od fronty.

Obyvatelé Timbuktu, jimž vyznavači jedné z nejpřísnějších linií islamismu vnutili normy ultrakonzervativního výkladu šaríi, začali oslavovat; ztráty povstalců však zatím dosahují jen jedné či dvou stovek mužů. Kusá svědectví navíc uvádějí, že islamisté opouštějí města takticky; že se stahují do někdejších základen v poušti, odkud hodlají bojovat dále, po partyzánsku.

Titulní otázka je tudíž nasnadě. V debatách zaznívá už od loňského léta, kdy si salafisté získali pozornost ničením hrobek a rukopisů; intervence — a vývoj krátce po ní — jí ovšem dodávají novou důležitost. Může se tedy z Mali stát další Afghánistán?

Otázka nezbytnosti

Francouzský prezident François Hollande, jenž před loňským zvolením sliboval, že bude v bývalých koloniích zasahovat co nejméně, se od počátku snaží, aby paralele předešel. Hned v pátek zdůraznil, že nejde o žádnou invazi; Francie se prý jen „na žádost malijského prezidenta a v plném souladu s Chartou OSN zavázala podpořit malijské jednotky v boji s agresí teroristů, jež ohrožuje celou západní Afriku“.

Intervence byla plánována už od počátku léta. Má také mandát Rady bezpečnosti. V reakci na lednový výpad povstalců, jež rychle postupovali k důležitému letišti v Mopti a hlavnímu městu Bamaku, byla sice uspíšena; cíle zásahu však podle Hollanda zůstávají stejné: zastavit povstaleckou ofenzívu, zajistit situaci v Bamaku a pomoci malijské armádě získat severní teritoria zpět.

Francouzské jednotky se sice mají v zemi zdržet, dokud řečených cílů nedosáhnou; konflikt sám má ale být co nejdříve „afrikanizován“. Sedm až devět tisíc příslušníků vojska malijské vlády tak kromě 1400 (a perspektivně až 2500) Francouzů doplní i 900 Nigerijců, 1500 Senegalců, Tožanů a Burkiňanů, 300 Beninců, 2000 vojáků z Čadu a dosud neupřesněné kontingenty z Alžírska, Ghany a Guineje. Logistickou podporu přitom již nyní poskytují Velká Británie, Spojené státy, Dánsko a Belgie. O další se má jednat na nejbližším setkání členů EU v Bruselu.

Například známý analytický novinář a znalec bezpečnostní problematiky Glenn Greenwald ale připomíná, že se lze na věc dívat i jinak. Tvrdí, že se malijská intervence v obecných rysech podobá nejen afghánské, ale i dalším zásahům západních mocností v islámském světě.

Podle Greenwalda činí Francie, resp. Západ opět ty samé chyby: Hovoří o nutnosti vymýcení teroristického podhoubí (ministr obrany Le Drian), ochraně místní lidí (prezident Hollande) a vyžádaném, Malijci vítaném zásahu (ministr zahraničí Fabius); a přitom hasí oheň ohněm, podněcuje další násilí a těžko vyhnutelnými kolaterálními škodami vyvolává protizápadní nálady.

Greenwald se ani nepokouší polemizovat s tezí, že v dané chvíli by bylo lepší nezasáhnout. Úspěšnost lednové ofenzívy islamistisckých oddílů, reálnost obav malijských provinčních politiků z jejích důsledků i souhlas většiny Malijců s intervencí se ostatně zatím zdají být fakty. Autor nicméně poukazuje na jiný a zřejmě závažnější aspekt problému: Aktuální nutnost zásahu vyšla z povahy situace, k jejíž eskalaci Západ přispěl, pokud jí přímo sám nevytvořil.

Faktor Libye, zbraně, zájmy