Může se z Mali stát další Afghánistán?

Petr Jedlička

Srovnání perspektiv současné francouzské intervence s výsledky alianční kampaně na druhém konci světa má i svůj hlubší rozměr.

Každý, kdo se zajímá o zahraniční dění, to jistě už zaznamenal: v západoafrickém Mali začala další západní intervence. V pátek 11. ledna vzlétly poprvé stroje francouzského letectva k útokům na zázemí militantních salafistů a islamistických povstalců v severní části země — v tzv. Nezávislém státě Azavad. Zasáhly, resp. usmrtily přes šedesát lehce ozbrojených osob, a přitom i více než desítku civilistů. Francouzské pozemní jednotky zároveň podpořily vojáky malijské vlády v útoku na město Konna a přinutily povstalce k ústupu. V jiné části fronty však podnikli militanti protiútok a obsadili město Diabaly. „Jsou vyzbrojeni podstatně lépe, než jsme čekali,“ přiznal na pondělní tiskovce Jean-Yves Le Drian, francouzský ministr obrany.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

Podle zpráv z končícího týdne se na linii Konna — Diabaly bojuje stále, zatímco na severu se salafisté stáhli z Timbuktu. Město proslulé starobylými památkami bylo vyklizeno i přesto, že leží přibližně 350 kilometrů od fronty.

Obyvatelé Timbuktu, jimž vyznavači jedné z nejpřísnějších linií islamismu vnutili normy ultrakonzervativního výkladu šaríi, začali oslavovat; ztráty povstalců však zatím dosahují jen jedné či dvou stovek mužů. Kusá svědectví navíc uvádějí, že islamisté opouštějí města takticky; že se stahují do někdejších základen v poušti, odkud hodlají bojovat dále, po partyzánsku.

Titulní otázka je tudíž nasnadě. V debatách zaznívá už od loňského léta, kdy si salafisté získali pozornost ničením hrobek a rukopisů; intervence — a vývoj krátce po ní — jí ovšem dodávají novou důležitost. Může se tedy z Mali stát další Afghánistán?

Otázka nezbytnosti

Francouzský prezident François Hollande, jenž před loňským zvolením sliboval, že bude v bývalých koloniích zasahovat co nejméně, se od počátku snaží, aby paralele předešel. Hned v pátek zdůraznil, že nejde o žádnou invazi; Francie se prý jen „na žádost malijského prezidenta a v plném souladu s Chartou OSN zavázala podpořit malijské jednotky v boji s agresí teroristů, jež ohrožuje celou západní Afriku“.

Intervence byla plánována už od počátku léta. Má také mandát Rady bezpečnosti. V reakci na lednový výpad povstalců, jež rychle postupovali k důležitému letišti v Mopti a hlavnímu městu Bamaku, byla sice uspíšena; cíle zásahu však podle Hollanda zůstávají stejné: zastavit povstaleckou ofenzívu, zajistit situaci v Bamaku a pomoci malijské armádě získat severní teritoria zpět.

Francouzské jednotky se sice mají v zemi zdržet, dokud řečených cílů nedosáhnou; konflikt sám má ale být co nejdříve „afrikanizován“. Sedm až devět tisíc příslušníků vojska malijské vlády tak kromě 1400 (a perspektivně až 2500) Francouzů doplní i 900 Nigerijců, 1500 Senegalců, Tožanů a Burkiňanů, 300 Beninců, 2000 vojáků z Čadu a dosud neupřesněné kontingenty z Alžírska, Ghany a Guineje. Logistickou podporu přitom již nyní poskytují Velká Británie, Spojené státy, Dánsko a Belgie. O další se má jednat na nejbližším setkání členů EU v Bruselu.

Například známý analytický novinář a znalec bezpečnostní problematiky Glenn Greenwald ale připomíná, že se lze na věc dívat i jinak. Tvrdí, že se malijská intervence v obecných rysech podobá nejen afghánské, ale i dalším zásahům západních mocností v islámském světě.

Podle Greenwalda činí Francie, resp. Západ opět ty samé chyby: Hovoří o nutnosti vymýcení teroristického podhoubí (ministr obrany Le Drian), ochraně místní lidí (prezident Hollande) a vyžádaném, Malijci vítaném zásahu (ministr zahraničí Fabius); a přitom hasí oheň ohněm, podněcuje další násilí a těžko vyhnutelnými kolaterálními škodami vyvolává protizápadní nálady.

Greenwald se ani nepokouší polemizovat s tezí, že v dané chvíli by bylo lepší nezasáhnout. Úspěšnost lednové ofenzívy islamistisckých oddílů, reálnost obav malijských provinčních politiků z jejích důsledků i souhlas většiny Malijců s intervencí se ostatně zatím zdají být fakty. Autor nicméně poukazuje na jiný a zřejmě závažnější aspekt problému: Aktuální nutnost zásahu vyšla z povahy situace, k jejíž eskalaci Západ přispěl, pokud jí přímo sám nevytvořil.

Faktor Libye, zbraně, zájmy

Nejen levicoví publicisté, ale i BBC, AFP či newyorské Timesy dnes otevřeně přiznávají, že velký podíl na vzestupu militantních islamistů nese předloňský vývoj v Libyi. Na sever západoafrické země dorazili nejprve černí Tuaregové, kteří uprchli z Kaddáfího země před porevolučním terorem. Někteří z nich sloužili přímo ve provládních jednotkách. Jiní platili za to, že patřili k témuž etniku.

Sever Mali je jednou z tradičních tuarežských domovin. Zájmy, potřeby a politické cíle půlmilionového berberského etnika však byly po léta centrální vládou zanedbávány až potlačovány. Nechybělo tak málo a příchod mnoha zkušených bojovníků podnítil další z řady oblastních povstání.

Právě Tuaregové sdružení v Národním hnutí za osvobození Azavadu (MNLA) — a ne salifsté — vyhlásili v předjaří 2012 nezávislý stát. Příchod bývalých Kaddáfího bojovníků ovšem následovali další libyjští exulanti, tentokrát již islamisté. Dle řady textů, jež v daném období publikovala zejména Al Džazíra a agentura IPS, šlo bojovníky, kteří se neuchytili v klanových anebo městských milicích. O množství techniky, která s nimi z Libye dorazila, kolují po internetu až pohádková líčení.

Noví islamisté vydatně posílili regionální skupiny jako Obránci víry (Ansar Dine), Hnutí za monoteismus a džihád v západní Africe (MUJAO) či Al-Káida islámského Maghrebu (AQMI). Tyto začaly nejprve s tuarežským MNLA spolupracovat, ale když v březnu 2012 provedla skupina malijských důstojníku v Bamaku puč a v zemi zavládl chaos, zcela ovládly situaci. MNLA bylo z rozhodujících povstaleckých struktur vytlačeno a dnes kontroluje jen úzký pás u alžírské a nigerské hranice.

Libyjský faktor nicméně není jediný. Britský odborník na politické a sociální poměry v Sahelu Jeremy Keenan detailně dokládá, že činnost oblastních islamistů podněcuje režim v Alžírsku, aby tak odůvodnil vlastní opresivní politiku. Alžír dle Keenana také v minulých letech finančně podporoval Obránce víry jako protiváhu MNLA, a to s vědomím Spojených států a zřejmě i z jejich peněz. Newyorské Timesy přitom upozorňují, že obdobnou částku, jakou obdrželo od USA Alžírsko, zaslal Washington také malijské vládě. Ta měla příslušných 600 milionů dolarů využít naopak na „posílení boje se vzbouřenými ozbrojenci“.

I když našinec přistupuje s rezervou k výkladům, které spojují každý africký konflikt se snahou různých západních mocností o posílení vlivu v oblasti, nelze dost dobře ignorovat zprávy o zvyšování vojenské přítomnosti, zanedbávání ne-vojenských aspektů situace nebo napojení povstaleckých či přímo káidistických struktur na obchod se zbraněmi. Pozornost si zaslouží i úvahy, které zbrojovky vydělávají na vybavování protipovstaleckých jednotek.

A co tedy čekat?

Zpět tedy k titulní otázce. Z hlediska bezprostředních důsledků odkazuje sousloví „další Afghánistán“ jednak k nebezpečí pomsty v podobě teroristických útoků v regionu i mimo něj a jednak k zabřednutí do vleklého, zdárně neukončitelného konfliktu. Nad reálností první z hrozeb se stále debatuje. Dle jedné části odborníků jde o skutečné nebezpečí. Organizace jako MUAJO, Ansar Dine či AQMI tvoří dnes nejživější struktury původní káidistické sítě. Proto je podle příslušných znalců pravděpodobné, že se pokusí na intervenci teroristicky odpovědět co nejviditelněji, to jest mimo oblast Sahelu.

Jiní odborníci ovšem namítají, že zmíněná uskupení zůstávají aktivní právě proto, že působí v zapadlém, těžko dostupném regionu. Jejich nebezpečnost pro zbytek světa tak intervencí nijak podstatně nevzrůstá. Pozornost masmédií ve středu přitáhlo zajetí, resp. únos skupiny cizinců z těžební stanice v blízkém Alžírsku; akce tohoto typu však provádějí malijští ozbrojenci už léta. Je možné, že se teď četnost útoků zvýší; omezí se ale na příslušnou část Sahary.

Obdobně otevřený zůstává i problém druhé hrozby. Znalci francouzské politiky připomínají, jak důležité je pro Françoise Hollanda zvládnout situaci rychle, bez velkých obětí a s rozkladem odpovědnosti na okolní státy. Mnoho pozorovatelů ale pochybuje, zda-li jde severní Mali vůbec ovládnout, resp. kontrolovat.

S odstupem téměř půl roku, před nímž přípravy na intervenci začaly, lze říci, že Hollande vyslyšel většinu expertních doporučení — získal podporu od vlád, které zpočátku nebyly zásahu nakloněny (zvláště pak alžírské a mauretánské), vyjednal si mezinárodněprávní krytí v OSN a v plánování vlastního vpádu udělal maximum pro to, aby co nejméně připomínal postkoloniální politiku svých gaullistických předchůdců. V politické rovině ho tudíž zatím většina relevantních aktérů ve Francii i ve světě podporuje, i když místy jen tiše.

Militantní salafisté nicméně lákají do oblasti už od léta souvěrce ze všech krajů. Odhady jejich reálné síly se zatím připomínají spíše v náznacích a stejně neurčité zprávy popisují i jejich zázemí; Mali celkově je ale velké jako dvě Francie a oblast pod kontrolou islamistů tvoří více než polovinu země. Hranice Azavadu jsou navíc jen čáry na mapách. Pouštní bojovníci je mohou kdykoliv překročit. 

Malijské, francouzské a další intervenční jednotky budou nuceny čelit mimořádně těžkým podmínkám, potřebě zvládnout tažení do příchodu dubnových veder, požadavku na dodržení rezoluce OSN v maximální míře a ještě zásadám, jimiž mezinárodní dohody upravují soudobé „civilizované“ válčení. Pokud byť jenom z malé části selžou, podpora zásahu se rychle vytratí, a analogie s tažením v Afghánistánu tak přiblíží ke skutečnosti. A když se současně potvrdí zprávy Human Rights Watch, že káidisté naverbovali v Nigeru dětské vojáky či povstalci odejdou slovy pařížského dopisovatele BBC Hugha Schofielda „bojovat do dun“, stane se zabřednutí v afghánské pasti ještě pravděpodobnější.

Afghánský příměr

Jak vidno z řečeného, z hlediska bezprostředních důsledků se Mali dalším Afghánistánem stát skutečně může. Jde však o otevřenou věc. Bude záležet na řadě okolností a je třeba přiznat, že Hollande se zatím ze všech sil snaží, aby na nejhorší nedošlo.

Těžko se nyní přít o to, zda musel vojenský zásah přijít právě minulý pátek či mohl počkat až do výsledku nějaké intenzivnější diplomacie. Včasná intervence byla vyžádána malijskou vládou i nadnárodními strukturami. Všichni rozhodující aktéři uvěřili, že zásah nemá alternativu a v oknech bamackých domácností zavlály francouzské vlajky.

Z hlediska obecného kontextu je ovšem Mali Afghánistánem už dávno. Bez intervence v Libyi — resp. bez toho, že intervenující mocnosti nechaly probíhat tamní konflikt právě tak, jak nechaly —, bez politiky alžírského režimu a bez podpory, kterou jí poskytovaly západní vlády, by militantní islamisté se vší pravděpodobností nikdy takovou moc nezískali. A bez pomoci současným malijským elitám, resp. při podmínění této pomoci změnou politiky vůči Tuaregům, se dalo předejít i původnímu povstání.

Právě tak jako v případě Afghánistánu daly i v Libyi či nyní v Mali velmoci přednost dílčím zájmům a tendenci řešit až nejpalčivější projevy důsledků své předchozí politiky. A právě jako v Afghánistánu dostaly se i zde do kruhu — kola, jež může dál roztáčet i současná intervence. To platí, i když dnes nikdo z kritiků zásahu neumí přesvědčivě odpovědět na otázku, co by na místě francouzského prezidenta udělal před týdnem jinak.

Znalkyně dění v oblasti Sahelu Susanna Wingová z Haverford College nedávno pro server AllAfrica uvedla: „Naše vlády mají sklon vidět v podobných situacích jen fragmenty celkového obrazce. Nebo tak alespoň jednají (...) Prodej zbraní malijské armádě, zřízení výcvikových center i sama intervence — to všechno jsou pouze nouzová opatření, která neřeší podstatu problému. Pokud je nedoplní intenzivní rozvojová spolupráce a celková změna přístupu, mohou vyvolat další, dosud jen vágně tušené důsledky.“

Zda-li si nutnost takovéto změny dokáže uvědomit i François Hollande, loňská naděje smírné levice, ukáže další vývoj.

Další informace:

BBC News Can France achieve its goals in Mali?

BBC News Mali crisis: Who's who?

France 24 Mali: Life at a time of crisis

The Guardian Mali's rebels hold the advantage in a ground war on desert plains

Al Džazíra What is France risking in Mali?

AllAfrica.com The War for Northern Mali

    Diskuse
    DV
    January 19, 2013 v 14.45
    Škoda, že jsi se víc
    nerozepsal o tom Jeremy Keenenovi, kde jasně vyplývá, kdo militarizoval Sahel, nechal unést "bílé" rukojmí atd. Taky důraz na tamější nerostné zdroje a zájem Francie mi chybí. JInak pěkně shrnuto.
    January 19, 2013 v 15.25
    Právěže on tam uvádí, že jasné důkazy o financování islamistů Alžírskem, a potažmo i USA, má v knize, která teprve teď vychází. V textech to zatím spíš jen konstatuje. Zájem Francie jako motivace je jinak diskutabilní ... vojenskou přítomnost v oblasti už má, přístup na trhy také, vliv je nesporný. A ty nerostné zdroje ... na to jsem tedy vůbec nenarazil. Ve severním Mali je myslím jen trochu zlata a sůl.
    January 19, 2013 v 17.41
    Uran
    Tak jsem to ještě prověřoval ... jedno velké potvrzené ložisko tam sice je, ale na druhém konci země. Na území povstalců mohou být potenciálně další dvě, u Gaa a u alžírské hranice ... ale teprve se to zkoumá ...

    http://www.jmpmali.com/html/miningandpetroleum.html
    DV
    January 20, 2013 v 15.45
    Celkově
    "France has major investments in Niger and Mali. At bottom, this is about Euros. Some 75% of France's energy needs come from nuclear power, and a cheap source is its old colonial empire in the region (that besides Mali and Niger included Senegal, Mauritania, Guinea, Ivory Coast, Burkina Faso, Chad, Algeria, and the Central African Republic). Most of its nuclear fuel comes from Niger, but Al Jezeera reports that French uranium, oil and gold companies are lining up to develop northern Mali." http://www.zcommunications.org/mali-france-and-chickens-by-conn-hallinan
    January 20, 2013 v 19.37
    A není to spíše zjednodušující, než celkový pohled? Podívat na mapu, zjistit, že se v sousední zemi těží uran, a na základě toho prohlásit, že za intervencí stojí snaha získávat z bývalých kolonií co nejlevněji energetické suroviny ...
    January 21, 2013 v 11.17
    ano, nějaký uran je i v Mali ... ještě se netěží a neví se přesně, kolik ho je, ale to jedno. Narážel jsem na to, že oba autoři, na něž odkazuješ, si vystačí pouze s informací, že tam v blízkosti bojů nějaká surovina je, aby z toho udělali důvod intervence. Neuvádějí přitom ani indicie (něco jako výňatky z ministerských jednání, uniklá komuniké, odkazy na zahraničně politické koncepce fr. vlády, atd., jak tomu bylo třeba u Iráku), jimiž by podepřeli příčinnou vazbu.
    January 21, 2013 v 16.24
    Oprava
    V původní verzi textu byl pro všechny islamistické skupiny v Azavadu užíván termín "wahhábisté", ten ale není dle znaleckých reakcí správný. Ve vnějškových projevech se sice wahhábismus podobá militantnímu islamismu některých malijských skupin, formálně jde ovšem o státní náboženskou ideologii Saúdské Arábie, jejíž režim bojuje proti kaidistickými skupinám rovněž. V aktuální verzi textu je proto příslušný termín nahrazen.