Náš stát je demokratickou republikou. Nedosti na tom, demokratické zřízení dané články: 1, 5, 6 a 9 odst. 2. Ústavy je považováno za materiální jádro Ústavy a vedle teritoriální integrity je nedotknutelné. Na jeho obranu mohou být v krajním případě porušeny ostatní ústavní pořádky a lid má nezadatelné právo povstat (čl. 23 Listiny práv a svobod), pokud by došlo k jeho přímému ohrožení.

Demokratické zřízení není prázdným pojmen. Lze si představit více různých podob demokracie, ke každé ale patří výběr svobodnou volbou a soupeření různých sil. Také k nim patří, že lid (občanstvo) je suverénem. Aniž bych chtěl přeceňovat formální demokratické nástroje jako pro demokracii postačující, sluší se připomenout, že ta je ze své podstaty založena na konkurenci. Na „přetahování“ a balancích, na hledání rovnováhy. Máme za sebou historii 95 let republikánství v tomto státě (pravda s dlouhou výlukou demokracie) a máme se kam ohlédnout.

Po těch 95 letech lze bilancovat. Bylo zde 10 prezidentů a 22 jejich voleb (vzhledem k tomu, že z hlediska dnečního právního řádu nebyl Emil Hácha právoplatným prezidentem, můžeme též počítat 9 prezidentů a 20 voleb). Z těch 22 voleb ovšem celých 12 nebylo volbou, nebylo zápasem a výběrem z alespoň dvou kandidátů. O výsledku bylo předem rozhodnuto.

Netýká se to pvšem jenom doby nesvobody — tento stav trval od volby Emila Háchy 30. 11. 1938 až do druhé volby Václava Havla 26. 1. 1993 (jako prvního českého prezidenta). Celých 55 let (12 volebních období) tu nebyla opravdová volba prezidenta, žádná alternativa nemohla narušit zákulisně, revolučně, nebo pod tlakem událostí předem dané. Proces ve zvoleném sboru zákonodárců byl již jen potvrzením. Porovnejme to s volebními procesy v jiných demokratických státech s prezidenty (USA, Rakousko, Irsko, Brazilie).

Ani to však není přesné. Též první volba Masarykova neměla žádnou alternativu, vše bylo dopředu dáno. Rovněž i druhá třetí a čtvrtá volby Masarykova a první volba Benešova nepoznaly skutečné zápolení, ve kterém by o něco šlo. Ve všech čtyřech případech byl postaven jen jeden symbolický a neviditelný protikandidát, bez jakékoliv šance dosáhnout úspěchu nebo ohrozit dominantního, vlastně dopředu jistého pretendenta. Tedy ve skutečnosti 75 let bez sebemenší nejistoty. Nedivme se tedy krajnímu nezvyku české společnosti na plnokrevně demokratickou volbou prezidenta a na druhé straně z toho živené touze a naději. Každý ať si vyhodnotí sám, jak moc to ladí s ideou demokratického státu.

První volby, ve kterých o něco šlo, kde jsme dopředu něměli jasno o výsledku a kde to naopak byl až nervy drásající zápas, byly až poslední dvě volby. Volby, ze kterých vzešel jako vítěz Václav Klaus.