Náš stát je demokratickou republikou. Nedosti na tom, demokratické zřízení dané články: 1, 5, 6 a 9 odst. 2. Ústavy je považováno za materiální jádro Ústavy a vedle teritoriální integrity je nedotknutelné. Na jeho obranu mohou být v krajním případě porušeny ostatní ústavní pořádky a lid má nezadatelné právo povstat (čl. 23 Listiny práv a svobod), pokud by došlo k jeho přímému ohrožení.

Demokratické zřízení není prázdným pojmen. Lze si představit více různých podob demokracie, ke každé ale patří výběr svobodnou volbou a soupeření různých sil. Také k nim patří, že lid (občanstvo) je suverénem. Aniž bych chtěl přeceňovat formální demokratické nástroje jako pro demokracii postačující, sluší se připomenout, že ta je ze své podstaty založena na konkurenci. Na „přetahování“ a balancích, na hledání rovnováhy. Máme za sebou historii 95 let republikánství v tomto státě (pravda s dlouhou výlukou demokracie) a máme se kam ohlédnout.

Po těch 95 letech lze bilancovat. Bylo zde 10 prezidentů a 22 jejich voleb (vzhledem k tomu, že z hlediska dnečního právního řádu nebyl Emil Hácha právoplatným prezidentem, můžeme též počítat 9 prezidentů a 20 voleb). Z těch 22 voleb ovšem celých 12 nebylo volbou, nebylo zápasem a výběrem z alespoň dvou kandidátů. O výsledku bylo předem rozhodnuto.

Netýká se to pvšem jenom doby nesvobody — tento stav trval od volby Emila Háchy 30. 11. 1938 až do druhé volby Václava Havla 26. 1. 1993 (jako prvního českého prezidenta). Celých 55 let (12 volebních období) tu nebyla opravdová volba prezidenta, žádná alternativa nemohla narušit zákulisně, revolučně, nebo pod tlakem událostí předem dané. Proces ve zvoleném sboru zákonodárců byl již jen potvrzením. Porovnejme to s volebními procesy v jiných demokratických státech s prezidenty (USA, Rakousko, Irsko, Brazilie).

Ani to však není přesné. Též první volba Masarykova neměla žádnou alternativu, vše bylo dopředu dáno. Rovněž i druhá třetí a čtvrtá volby Masarykova a první volba Benešova nepoznaly skutečné zápolení, ve kterém by o něco šlo. Ve všech čtyřech případech byl postaven jen jeden symbolický a neviditelný protikandidát, bez jakékoliv šance dosáhnout úspěchu nebo ohrozit dominantního, vlastně dopředu jistého pretendenta. Tedy ve skutečnosti 75 let bez sebemenší nejistoty. Nedivme se tedy krajnímu nezvyku české společnosti na plnokrevně demokratickou volbou prezidenta a na druhé straně z toho živené touze a naději. Každý ať si vyhodnotí sám, jak moc to ladí s ideou demokratického státu.

První volby, ve kterých o něco šlo, kde jsme dopředu něměli jasno o výsledku a kde to naopak byl až nervy drásající zápas, byly až poslední dvě volby. Volby, ze kterých vzešel jako vítěz Václav Klaus.

V této rekapitulaci je třeba připomenout, že po celých 75 neodezněla žádná předvolební řeč, neproběhla žádná kampaň, ba pretendenti se volitelům ani nepředstavovali. Možná, že to někdy nebylo třeba, ale česká společnost je důsledkem toho na tento způsob natolik zvyklá, že jej mnozí stále považují za normální. První předvolební řeči jsme slyšeli až po ukončení Havlovy mise.

Když už jsme u rekapitulace připomeňme ještě některá data, která by měla stát za pozornost.

Nikdy nebyla zvolena žena. Většinou ani žádná nekandidovala — poprvé až Marie Stiborová v roce 2003. Kandidatura to ovšem byla tak nevážná, že zůstala zcela zapomenuta. Jsme pořád dosti daleko od toho, že by prezidentkou mohla být zvolena žena.

Také nebyl nikdy zvolen příslušník důležité národní menšiny (Němec, Polák, Maďar, Rusín nebo Rom). Vyjma jednoho Němce Augusta Naegeleho ale ani nikdy nekandidovali.

Nikdy dosud nebyl zvolen katolík (myslím deklaratorní, praktikující a „erbovní“), což je ve společnosti původně přece jen katolické mírně překvapivé. Pravda ale je, že někteří přezidenti (nebo také jejich rodiny po smrti) dali letmý průchod některým aspektům spojených s katolicismem. Pro někoho možná překvapivě se to týká i prezidentů komunistických (Gottwald, Svoboda, Husák), kteří pocházeli z katolického prostředí a jejich mládí a dětství tím bylo poznamenáno. Pak je zde známý případ Havlův a rozpaky doprovázející jeho pohřeb. Před majestátem smrti se ale skryté věci mohou prodírat na venek. To byly ale jen drobné, až nepatrné úkazy, takže můžeme zůstat u toho, že žádný katolik nebyl zvolen. Volen však ano - Jan Sokol v roce 2003.

Co naopak proporčně zhruba odraží či odráželo treritoriální a společenskou skladbu státu, byl regionální původ prezidentů. Pět (respektive šest) jich bylo původem z Čech, tři z Moravy a jeden Slovák. Přičemž není úplně nespravedlivé, abychom Masaryka alespoň trochu připočetli ke Slovensku a Havla k Moravě. Zkrátka zatím přišlo Slezsko.

Zajímavé jsou i další souvislosti: Statečnost a ochota mnohých z prezidentů riskovat a s tím spojená věznění. Jejich poctivost či nepoctivoist. Jazykové schopnosti a význam, který to má či mělo.

Vězněni byli Zápotocký, Novotný, Husák a Havel. Jistému vězení unikli exilem Masaryk, Beneš a Gottwald. O vlas mu také v 50. letech unikl i Ludvík Svoboda. Tento aspekt se týká vlastně všech vyjma prezidenta posledního.

Bude stát jistě za připomentí, jak který z nich byl či nebyl angažován jako voják před tím, než se stal prezidentem. Jakých byli původních profesí.

Tři prošli boji první světové války a jeden z nich obou světových válek (Gottwald, Zápotocký, Svoboda). Další dva absolvovali řádnou vojenskou přípravu (Havel a Klaus).

Jazykové znalosti většiny perzidentů byly vynikající. První čtyři znamenitě ovládali němčinu, i když nikdo z nich na úrovni rodného jazyka (a také jiné jazyky). Dříve jsem měl za to, že u Masaryka a Háchy se jejich němčina blížila znalosti rodilého mluvčího, leč poslední informace o nedokonalosti Masarykovi němčiny z povolaného pramene nutí tuto tezi poopravit. To nic nemění na faktu, že také češtině se učil jako v podstatě cizímu jazyku až v 80. letech 19. století, jako pretendent pražské profesury.

Jazykové „zatemnění“ přišlo až se Zápatockým a Novotným, i když u Zápotockého dlouhé věznění v koncentračním táboře v Dachau dává důvod k jistým úvahám v tomto ohledu. Se Svobodou se do prvního úřadu vrátil polyglot a není ani moc důvodů pochybovat o kompetencích Husákových v tomto směru. Jazykové znalosti posledního prezidenta nemohou být vyhodnoceny jinak než jako výtečné. Však svou pýchu v tomto směru nijak nepotlačuje.

Angličtinu, v současnosti nejdůležitější jazyk, ovládají nebo ovládali nejméně čtyři prezidenti.

V seriálu o prezidentské volbě pravidelně připomínám průvodní atributy dosavadních voleb. Také proto, že mnoho z nich je u nás považováno na normální, a že vedou k hledání jakési nadpřirozené bytosti, charismatického zachránce a „prince z pohádky“. Když pak není žádný na dohled, promítnou se tyto touhy do kohokoliv, kdo snese takovou projekci. Doposud se to stalo ve většině případů.

Nastal čas, abychom v osobě kandidáta hledali obyčejné, ale ověřené lidské vlastnosti, které jsou ve všeobecnosti považovány za vlastnosti žádoucí, chvályhodné a potřebné. Abychom nehledali uhrančivé spasitele s vtíravou a vzrušivou rétorikou. Jako sůl potřebujeme slušný civilismus a pevnost názorů.