Sociální fórum ve dnech 29. a 30. ledna 2010 na několika místech v Praze a dalších českých městech mělo demonstrovat vůli aspoň části populace ke změně. Dověděl jsem se o jeho jednání bohužel v polovině druhého dne jednání při četbě denních zpráv, a tak jsem s fórem letos nemohl udělat osobní zkušenost. Nechal jsem se informovat od účastníků a přečetl jsem vše, co k jednání bylo po jeho skončení k dispozici. Tyto zprávy se shodují ohledně nečekané míry jednoty zúčastněných subjektů v kritice ideologie a systému současného neoliberalismu. Ba projevovala se prý i ochota společně hledat alternativu.

Mohli bychom se těšit, že ty tam jsou konflikty sektářsky uzavřených levicových směrů. Už je snad překonána mentalita, již před pár lety vyjádřil jeden z anarchistických vůdců v soukromém rozhovoru se sociálně kritickým křesťansky orientovaným publicistou slovy: až propukne revoluce, budete všichni viset. Michael Hauser měl na fóru přednést úvahu v tom smyslu, že spor mezi sociálně necitlivým neoliberalismem a keynesiánstvím, které rozpočtovými opatřeními zasahuje do volného trhu, zvyšuje poptávku a snižuje nezaměstnanost, už není aktuální, a tím možná vyjádřil shodu účastníků (a nepřizvaných sympatizantů) v kritice stávajícího systému. Dal rámec hledání alternativy, když doplnil, že spor současnosti se vede mezi keynesiánstvím a marxismem.

Od změny režimu na samém začátku posledního desetiletí minulého století nastoupila nová generace. Už jsou tu dospělí aktivní lidé, kteří nepamatují minulou diktaturu, protože nebyli na světě nebo byli malými dětmi. Už jen duševně zkornatělí nostalgici rozdmychávají staré spory. Jejich hvězdnou hodinou bylo zvonění klíči na Václavském náměstí a volání „Jakeše do koše“, „Na Štěpána bez Štěpána“ a „Už je to tady.“ Nové nesnáze a otázky a nové alternativy odpovědí už nepostřehli. Pořád ještě na ně za každým rohem číhá estébák. Pro nás ostatní, a zejména pro mladší polovinu současné české populace, už jméno Karel Marx není alergenem. Počítáme s ním jako s legitimní součástí evropského filozofického, zejména sociálně filozofického myšlení. Civilizační krize, jejímž přechodným symptomem je současná ekonomická deprese, zvyšuje citlivost na Marxovy analýzy kapitalismu a jeho návrhy na řešení krize.

Vzít Marxe vážně a v novém kontextu promýšlet i jeho podněty je však jedna věc, konstruovat nové verze marxistické ortodoxie je věc jiná. Sociálně kritické osobnosti a skupiny už dnes nebudou ochotny se podřídit hegemonii dogmaticky pojatého marxismu. Můžeme být současným českým neomarxistům vděčni, že nás na rozdíl od svých gottwaldovských, novotnovských, husákovských a jakešovských předchůdců přijali jako taktické spojence. Ale nemusíme přistoupit na jejich strategii.

Znám pár současných ortodoxních marxistů a vím, že jejich pohnutky jsou ušlechtilé a jejich odpor ke karikatuře socialismu v období 1948—1989 upřímný. Někteří starší nebo blízcí příbuzní mladších z nich často patřili k těm, které minulý režim pronásledoval.

Marxismus v pojetí dnešních uchazečů o vedoucí roli v současné levici je deklarovaným pokračováním osvícensko-racionalistického dědictví evropské kultury. Je to poslední pokus o univerzalistickou teorii všeho, poslední projev víry, že skutečnost se musí podrobit poznávajícím subjektům. Začalo to tím, když si Francis Bacon posloužil soudobou vyšetřovací metodou jako analogií a chtěl přírodu natahovat na skřipec, aby vydala svá tajemství. Pokračovalo to filozofií, jejíž geniální tvůrce měl na námitku všetečného studenta, že jeho systém odporuje faktům opáčit „tím hůře pro fakta“.

Takový marxismus přijímá a na Marxovi oceňuje jeho, řekněme, zralé období, když odložil mladistvou kreativitu a ztratil distanci od novověké instrumentální racionality. Jejich Marx si verbálně ponechal, ale prakticky opustil dialektické myšlení. Mladý humanistický Marx respektoval člověka v bohatství jeho duchovních, duševních a tělesných dimenzí. Zkornatělý vůdce proletariátu (a více jeho epigoni) se prakticky vrátil k buržoaznímu mechanistickému materialismu, k redukcionismu, k vládě kvantity. Představa, že osvícený rozum pokoří vzdornou realitu, vede přes všechny dobré úmysly až k současným vážně míněným návrhům na znovu postátněné, centrálně plánované hospodářství. Stagnaci a úpadek dřívějšího pokusu o plánovací krocení ekonomických dějů vysvětlují nedostatečně bohatým a volným tokem informací. Dnešní éra počítačových sítí by plánování a řízení procesů produkce a směny prý učinila efektivním. Je to naivní bezbřehá důvěra v jednorozměrnou racionalitu, jíž se poslušně podrobí přírodní a sociální skutečnost.

Nová etapa hledání cest z civilizačního marasmu musí začít pokorou vůči faktům. Ta nemá znamenat slepé podřízení neosobním sociálním danostem. Je možná a nutná sociální kreativita. To ale není vytvoření apriorního, předem daného schématu na základě domnělé společenské nutnosti. Jen reálně poznanou či spíše poznávanou skutečnost lze měnit. Je to podobné tomu, že by byly marné pokusy vyrobit něco nového ze železa, pokud bychom nebyli vnímaví na materiál sám, na rudu a procesy, které dají vzniknout nějaké podobě železa a nějaké konstrukce z něj.

Respekt ke skutečnosti rozbil velké apriorní systémy, velké metanarace, příběhy, které chtěly postihnout počátky, cíle i metody. Postmoderní filozofie nemusí fungovat jen jako ideologie ospravedlňující užití zásady laissez faire, pojetí, že všechno je možné, vše může být pravda, každý ať si dělá, co se mu zlíbí. Bývali marxisté, kteří založili linii původního francouzského filozofického postmodernismu, a jejich rakouský kolega Paul K. Feyerabend dovádějí do důsledků to, co právem začali činit mistři podezírání, Friedrich Nietzsche, Karl Marx a Sigmund Freud, uskutečňují důslednou metodickou skepsi, dekonstruují hotové, definitivní, třeba i vnitřně nesporné a fakty nevyvrácené hypotézy s poukazem na jejich sociální podmíněnost a jejich roli v sociální dynamice. To dnešní marxisté aspirující na vedení levice nejsou zatím ochotni akceptovat.

Tatáž skutečnost, a to jak přírodní, tak sociální, může být interpretována několikerým způsobem, aniž by jeden ze způsobů interpretace měl být privilegovaný. Skutečnost je bohatá a dynamická, její badatelsky odůvodněné věcné zjednodušení a vyjmutí vztahů z plynutí času vyžaduje její další souběžné a doplňující interpretace. Ten typ marxismu, který aspiruje na to opět být hegemonem emancipačního procesu, zavrhuje tento postmoderní respekt ke skutečnosti. Filozofie a věda musí být akční, musí vést společenské síly s jasnou, vědecky odůvodněnou vizí a pevně definovanými, prověřenými kroky pokračovat k cíli. Pluralistická filozofie takto akční není. Inspiruje, podněcuje, ale není účelová, nemá ideologickou údernost. Ponechává v platnosti i otázky a proces poznání pokládá za neuzavřený.

Vedle marxovské interpretace společnosti platí jako rovnoprávný partner v proudu angažovaného humanismu i sociální etika odvozená z biblické tradice. Nenechá se okřiknout pod záminkou represivní role církví, protože je v nich sama často nevítanou alternativou. Přitom i „oficiální“ kritika kapitalismu má více než stoletou tradici, její návrhy na změnu neopomíjejí prvky Marxovy sociální analýzy (silně např. v encyklice Jana Pavla II. Laborem exercens). Židovská, křesťanská, ale i alternativně spirituální sociální etika nepřipouští historický determinismus, neschvaluje převahu masové dynamiky nad lidskou osobou. Tato koncepce neopomíjí člověka jako tělo, jako bytost ekonomicky činnou, přitom ale duševnímu a duchovnímu životu člověka ponechává samostatnost a nezávislost. Duch v ní není pouhou nadstavbou jako v marxismu, který zapomněl na Marxovu složitou dynamiku základny a nadstavby a vykládá člověka jednostranně ekonomicky.

Nadšení z oživení sociálně kritických sil v současné unavené civilizaci, konkrétně v její české podobě, by nám nemělo zastřít výhled na myšlenkovou pluralitu, na bohatství a proměnlivost interpretací, neměli bychom v zájmu jednoty přistoupit na hegemonii směru důležitého, leč jednostranného. Nemělo by nás znovu posunout do role užitečných idiotů.