Rozdíl několika generací byl mezi účastníky brněnského Světového a Českého sociálního fóra, kteří si na brněnskou Filozofickou fakultu přišli vyslechnout tříhodinový blok přednášek na téma Má neoliberalismus ještě co nabídnout?

Odpověď byla jednoznačně dána osobnostmi řečníků i charakterem akce. Brněnský politik a filozof Jaroslav Šabata v úvodním příspěvku zakotvil současnou situaci v „širokém panoramatu" dějin a připomněl Pařížskou chartu za novou Evropu z roku 1990, která ještě před definitivním rozpadem bipolárního světa spojila otázku míru s otázkou demokracie a lidských práv.

Podle Šabaty jsme po dvaceti letech po Pařížské chartě opět na prahu éry prostoupené vizí konce konfrontace, ovšem o dvacet let zkušenější. „Je třeba přemýšlet o charakteru epochy novým způsobem. Hledisko mělce reformistické se plete pod nohy jako zdánlivá alternativa k extrémním, nedomyšleně levicovým konceptům," řekl Šabata.

České sociální fórum by mělo brát v úvahu, že se nelze obejít bez parlamentní demokracie, politických stran, že je třeba brát v úvahu pozitivní kontext Evropské unie, která zajišťuje mír a potenciál společné síly.

Podle olomouckého filozofa Martina Škabrahy je sice často formulován rozpor mezi sociálními jistotami a požadavky ekologických aktivistů, ve skutečnosti však lze do značné míry ekologické požadavky převést na požadavky sociální a naopak.

V ekologii se totiž stejně jako v ekonomii jedná o zdroje, které jsou vzácné, a to nejen o suroviny, ale také o globální veřejné statky jako pitná voda, čistý vzduch a schopnost životního prostředí vstřebávat negativní důsledky pokroku průmyslové civilizace.

Sociální požadavky jsou sice často chápány jako touha po jistotě, která má ovšem podle Škabrahy dva aspekty: jedním je obrana proti nejistotě, kterou generuje kapitalistická ideologie se svými požadavky neustálé konkurence a inovace, druhým návyk na materiální výdobytky jako konzum či pohodlí, které jsou znakem prestiže.

Ve skutečnosti ale tento systém spíš než jistotu generuje jedince závislé na představě „hyperkonzumu": aby si totiž udrželi naději na sociální jistoty, musí aktivně participovat na systému, který produkuje nejistotu.

„Pokud ekologická kritika míří na konzumerismus, může osvobodit myšlenku sociálních jistot z koloběhu neustále akcelerující společnosti. Zelená kritika luxusu není jen kritikou konzumerismus, ale také sociální kritika," řekl Škabraha, podle kterého tradičně chápané sociální jistoty vlastně podporují logiku konzumerismu a s ním související logiku lidského zdroje, který může být vytěžen.

Vojtěch Kotecký z ekologické organizace Hnutí Duha nastínil možnosti zelené daňové reformy, a to nejen jako nástroje pro nastartování nové, lokálnější a ekologičtější české ekonomiky, ale také jako nástroj v boji proti ekonomické globalizaci. Globalizovaná ekonomika je podle něj nestabilní a snadno zranitelná jak z eknomického, tak z ekologického hlediska.

Kotecký také upozornil na zásadní nelogičnost současné daňové soustavy, kdy se vlastně vybírají daně ze společenských a ekonomických pozitiv, namísto aby se danily negativa, a tím se ekonomickými nástroji tlačilo na jejich snížení. Klíčovou je podle Koteckého otázka, jak se posunout od ekonomiky, která produkuje krizi a nestabilitu, k nějaké verzi ekonomiky, která bude stabilnější.

Brněnský filozof Břetislav Horyna pak ironicky analyzoval neoliberální diskurz a neoliberální realitu. Současná krize podle něj není běžnou krizí hospodářského cyklu, ale podobně jako krize z roku 1929 krizí strukturální, která může nakonec přerůst v krizi systémovou.

Dvěma možnými alternativami jsou podle Horyny pád neoliberalismu a následný globální chaos nebo utužení současných, podle Horyny oligarchických nebo až protofašistických tendencí, kdy je ekonomika de facto vyňata z demokratického rozhodování. „Vliv demokratických institucí na ekonomii je zanedbatelný, řeší pouze mimoekonomické záležitosti. Poptávka po demokracii klesá," řekl Horyna.