Ano kvótám pro ženy
Jiří PeheZavádění kvót pro ženy v ekonomických a politických funkcích se u nás označuje za neliberální — přitom i taková bašta liberalismu jako USA dosáhla současného stavu vzdělanosti a zaměstnanosti žen a menšin pomocí afirmativních akcí.
Poté, co Evropská komise podpořila návrh komisařky Redingové, aby ženy měly ve vedení největších evropských firem přinejmenším čtyřicetiprocentní zastoupení, strhl se v české kotlině předpokládaný povyk. Kvóty jsou prý projevem sociálního inženýrství a porušují liberální principy svobody.
Žádné překvapení v zemi, která se schizofrenicky potácí ode zdi ke zdi — od hojně medializovaných teorií salónních neoliberálů, které vzývají údajnou svobodu trhu, k reálné „podnikatelské“ praxi, které dominuje post-bolševická praxe „chlapů“ parazitujících na státních zakázkách.
Od věci není ani debata na téma samotného liberalismu, jehož teze jsou často používány jako argumenty proti údajnému sociálnímu inženýrství. I liberalismus, stejně jako nerovné postavení žen v moderních společnostech, totiž vznikal v době výrazně patriarchální společnosti. Dalo by se argumentovat, že když někteří autoři teorií liberalismu mluvili o svobodných jedincích, měli na mysli především muže. Podobně, jako když antičtí filozofové mluvili o demokracii. Občany, kteří mohli „demokracii“ praktikovat, byli, jak známo, jen muži. Otroci a ženy se nepočítali.
Že byl liberalismus zpočátku především jen teorie, navíc jen pro některé skupiny obyvatel, bylo patrné na příkladu Spojených států, kde existovalo otrokářství ještě dlouho po vzniku ústavy, vycházející v mnoha ohledech z liberálních principů svobody jedince, rovných šancí a vlády práva. Kdyby bylo ponecháno jeho zrušení jen na postupné „emancipaci“ zotročených, docela jistě by v druhé polovině 19. století jen tak nezaniklo. Naštěstí se našli osvícení politici, kteří navzdory argumentům zastánců otroctví o tom, že otroctví vychází z jakýchsi prý přirozených rolí různých skupin a ras ve společnosti a je motorem jižanského hospodářství, otroctví zrušili.
I tak zůstávala rovnost šancí pro celé sociální skupiny nadále jen teorií. Až zhruba o sto let později, v roce 1961, podepsal prezident J.F. Kennedy prezidentský dekret o tzv. affirmative action, jejímž cílem bylo pomoci menšinám v lepším přístupu ke vzdělání a zaměstnání. V roce 1965 pak prezident Johnson vydal exekutivní rozhodnutí, jímž přikázal vládním institucím, aby přijímaly zaměstnance bez ohledu na rasu, náboženství a národní původ. V roce 1968 rozšířil tento výčet o zaměstnávání žen. Projekt pak začal žít vlastním životem a postupem času vznikl v USA složitý systém pozitivní tzv. diskriminace, který menšinám usnadňoval přístup ke vzdělání a zaměstnání.
Tento historický exkurz ukazuje, že i země vyznávající svobodu tak vášnivě jako USA pochopila, že pomoc znevýhodněným menšinám není žádným neproduktivním sociálním inženýrstvím, jakkoliv někteří čeští liberálové „affirmative action“ vášnivě kritizují coby prý „neliberální“ úchylku. Co na tom, že bez těchto údajně neliberálních opatření by americká liberální demokracie nedosáhla například toho, že USA dnes mají poměrně mohutnou střední černošskou vrstvu a Barack Obama je prezidentem.
Liberalismus není jen svoboda jedince ve smyslu, v němž tuto svobodu chápou mnozí čeští rádoby liberálové — tedy jako fikci, v níž si na pomyslné startovací čáře jsou údajně všichni rovni a je jenom na nich, jak využijí potenciálu, který leží před nimi. Všichni, včetně celých sociálních skupin, si totiž na pomyslné startovací čáře rovni nejsou. Pokud to s liberální demokracií myslíme vážně, nezbývá než společnost k rovnějším šancím pro co největší počet lidí občas „neliberálně“ postrčit.
Ženy jsou dobrý příklad. Navzdory obrovskému pokroku v posledních desetiletích, nemají rovné šance, zejména pokud jde o uplatnění v ekonomické sféře. Jakkoliv jim sociální politika v západních demokraciích pomáhá, aby se ekonomicky lépe vyrovnaly například s péčí o děti, celý systém je ještě stále nastaven tak, aby zvýhodňoval muže.
V případě mužů si zaměstnavatel neklade v okamžiku, kdy zvažuje jejich přijetí do zaměstnání, podvědomě otázku, zda za rok či dva neodejdou na mateřskou dovolenou. A nejsou to v drtivé většině případů muži, kdo musí kvůli dětem svoji kariéru přerušit, a jen těžko pak dohání vzniklé kariérní „zpoždění“.
Ženy nejsou v odpovídajících počtech ve vedoucích pozicích i proto, že celý systém je nastaven takříkajíc patriarchálně. Je to svým způsobem začarovaný kruh, protože ženy i kvůli výše zmíněným nevýhodám nepronikají do manažerských pozic, což pomáhá ve firmách udržovat dominanci mužského způsobu myšlení — od manažerských metod, až po pohled na sociální otázky.
Zvážíme-li přitom například podíl žen na celkových počtech studentů, kteří úspěšně zakončili univerzitní vzdělání, vidíme, že je v některých vyspělých zemích dnes vyšší než podíl mužů. Bez jistého mužského šovinismu se jen těžko vysvětluje, proč jsou ženy před tím, než založí rodiny, tak úspěšné v získávání univerzitního vzdělání a proč jsou ve srovnání s muži zdánlivě tak „neúspěšné“ později.
Typické patriarchální vysvětlení je, že muži se prostě dokáží lépe prosadit, protože jsou dostatečně agresivní a jaksi předurčeni rozhodovat. Nám, kdo jsou méně oslněni údajně apriorními kvalitami „mužství“, nezbývá než usoudit, že profesnímu vzestupu žen spíše brání sociální překážky, které nebrání vzestupu mužů. Tyto překážky samy od sebe nezmizí, pokud se i v tomto případě moderní společnosti neodhodlají k jistému typu „afirmativní akce“.
Čtyřicetiprocentní kvóty pro zastoupení žen ve vedení největších firem jsou v tomto ohledu rozumným opařením. Nelogické jsou jen v tom, že jsou příliš nízké, protože by měly odpovídat skutečnému počtu žen ve společnosti.
Stejné kvóty by měly platit pro demokratickou politiku, protože o jaké demokracii to vlastně mluvíme, když je v politice z historických a dalších důvodů tak výrazně menšinově reprezentována celá jedna polovina společnosti? A jaká rozhodnutí ve vztahu k ženám pak asi taková patriarchální politika přijímá? Je prostě zcela zřejmé, že institucionalizovaný sociální darwinismus, který pod liberální rouškou rovných šancí ve skutečnosti dává mužům už na startovní čáře výhody, je stále více neudržitelný.
Argumenty, že soukromému sektoru přeci nikdo nemůže přikazovat, kolik mužů a kolik žen bude působit v manažerských pozicích, jsou na úrovni argumentů, které bylo možné slýchávat v USA ještě v 50. letech minulého století, pokud šlo o najímání menšin nebo o jejich přístup ke vzdělání. Soukromý sektor nefunguje ve vzduchoprázdnu. To, že vznikl jako více méně patriarchální sféra v době, kdy ženě patřilo místo v domácnosti, neznamená, že by měl stejným způsobem fungovat v sofistikovaných společnostech dneška. To není žádné zhoubné sociální inženýrství.
Neoliberální zastánci neustálého růstu argumentují, že kvóty pro ženy jsou ekonomicky kontraproduktivní. Pro taková tvrzení přitom neexistují žádná relevantní data. Naopak je zřejmé, že severoevropské země, kde je zastoupení žen vysoké jak ve vedoucích pozicích v soukromém sektoru, tak v politice, si počínají lépe než většina těch, kde je tomu naopak.
Víme také, že finanční a následnou ekonomickou krizi nezpůsobily primárně ženské manažerky a podnikatelky. Dokonce je možné argumentovat, že kdyby bylo zastoupení žen ve vedoucích pozicích například v Lehman Brothers a dalších podobných firmách takové, o jaké usiluje komisařka Redingová v EU, finanční krize by se možná ani nekonala.
Také kolik peněz jde na volnočasové aktivity žen a mužů! V našem malém městě jsme se nad tím před komunálními volbami zamýšleli. Dotace na fotbal a hokej (nemáme dívčí ani ženský tým) jdou do milionů, oproti tomu dotace na volejbal, basketbal a další sporty, kde je zastoupení žen jsou mnohem menší. Cítíme to jako svou chybu a snad nás návrh EK trochu popostrčí něco s tím udělat.
O zastoupení žen se zatím systematicky celostátně stará asi jen Forum 50 %, http://padesatprocent.cz/
40% vám připadá málo? Pokud mají být kvóty v zákoně formulovány genderově neutrálně, což, jak předpokládám, je pro většinu rozumných lidí nutná podmínka jejich podpory, tak mezi 40-60% zas až takový prostor není. Tedy asi by se dalo jít někam na 45-55%, ale jistě nechceme pokutovat firmy za to, že jejich správní rada má lichý počet členů.
Kdyby bylo v mocenských pozicích žen přiměřeně, nebyla by tam každá z nich "za ženy", ale za to, co skutečně zastupuje- tedy teď například stranu, kterou nikdo nevolil a skládá se z několika poslanců a jejich štábu. Taky by nedocházelo k takovým sexistickým trapnostem jako vybírání kandidátek do voleb v castingu podle vzhledu.
1) LUPÉNKA. Zaměstnavatelé považují lupénku, která je na uchazečích o zaměstnání viditelná, za infekční chorobu a automaticky se domnívají, že kvůli této „nemoci“ bude zaměstnanec častěji v pracovní neschopnosti. Přitom lupénka je naprosto neškodná věc. Osoby s lupénkou mají zhoršenou pozici na pracovním trhu.
2) OBEZITA. Opět kvůli nesympatiím a zvýšenému riziku nemocnosti.
3) MUŽI. Ve školství, příp. vychovatelství, na všech stupních, včetně mateřských škol. Téměř neexistuje mužský ekvivalent k sekretářkám, zdravotním sestrám. V modelingu, pornografii. V mnoha firmách převažují ženy. V mnoha dělnických profesích převažují ženy. Existuje třeba prádelna, kde přijímají pouze ženy, zatímco muži v této lokalitě mají zhoršenou pozici na pracovním trhu. Existují firmy, kde mají vyhrazeno pro muže méně pracovních míst s většími nároky, zatímco na větší část jednodušších míst přijímají pouze ženy, což opět způsobuje převahu zaměstnaných žen a znevýhodnění mužů v dané lokalitě (které se paradoxně prezentuje jako zvýhodnění mužů, protože pro ně je přece kvalifikovanější a lépe placená práce). Také mezi bezdomovci výrazně převažují muži, což má nezanedbatelnou příčinu v jejich diskriminaci.
Neměly by být tedy kvóty také pro osoby postižené lupénkou, osoby jednotlivých váhových kategorií BMI, muže? A co ráčkující, koktající, kulhající, šilhaví, pihovaní, uhrovaní, plešatí, krátkozrací?
Ženy si za případnou diskriminaci často mohou samy. Za zmínku stojí poslední průzkum veřejného mínění: 3 prezidentské kandidátky na posledních 3 místech... Ženy, vzpamatujte se. (Doporučuji Bobošíkovou.)
Jiná věc je, že se do těchto profesí muži moc nehrnou, což asi souvisí s prestiží a platy. Dokonce se zdá, prestiž profese feminizací klesá.
Jak je to v prádelnách, nevím. Možná si ta majitelka prádelny opravdu myslí, že by tu práci muži nezvládli, možná ani nečeká, že by se tam nějací hlásili.
(Tajemnice): "Zrovna jsem chtěla převést řeč na přímou demokracii-"
Vedle převahy vrcholných manažerů–mužů existuje také převaha nezaměstnatelných bezdomovců a vězňů–mužů. Dalo by se říci, že muži v tomto směru vybočují oběma směry, zatímco ženy jsou si „rovnější“. Jinak řečeno: muži mají širší rozpětí pracovního ohodnocení, které bohužel vykyvuje v obou extrémech. Rozhodně je nespravedlivé vidět problém jen z té jedné strany a aplikovat pouze kvóty pro ženy, které by pochopitelně ještě více znevýhodnily muže a posunuly je k tomu horšímu extrému. Nechtěl by pan Pehe stanovit kvóty taky pro bezdomovkyně a vězeňkyně?
Společnost klade na muže větší pracovní nároky než na ženy. Část mužů těmto nárokům vyhoví a dostane se tak - oproti ženám - na lépe placené pracovní pozice. Část mužů těmto nárokům není schopna vyhovět, a dostane se tak často až na dno.
Mezi muži a ženami jsou minimální genetické rozdíly, avšak společnost tyto rozdíly uměle zveličuje. Tím hůř, že se na tom podílí i stát, protože to začíná už výchovou ve školách. Názvy mnoha školních předmětů obsahují slovo „výchova" - takto stát vychovává lidi a pak chce mírnit důsledky nesmyslnými kvótami. Jak je třeba možné, že některé školy organizují předměty jen pro dívky (vaření, rodinná výchova) a jiné předměty jen pro muže? Celkový přístup k žákům a žákyním se různí. Jaktože stát chce zasahovat do svobody lidí v soukromém sektoru, aniž by řešil problém u sebe?