Moderní architekti bývali avantgardní nejen ve své tvorbě, ale i ve svých politických postojích. Česká architektura meziválečné a poválečné doby přináší řadu dokladů o tom, že tvůrci dobře chápali sociální dimenzi architektury a přispívali k naplňování práva na důstojné bydlení pro všechny. Nakolik se to dařilo, je jiná otázka. Při odpovídání na ni hrají ovšem často roli postoje ideologické.

Od devadesátých let byly tisíce stránek popsány odsudky panelákových družstevních „králíkáren“, dokládajících nelidskost tzv. komunistického režimu. Proti tomu se stavěl ideál vlastního bytu nebo ještě lépe domu na nějaké dobré adrese, nebo hezky mezi svými, za plotem a závorou, s výhledem na pole. Dnes už takové hlasy zní jen tlumeně. Volná možnost cestování a šíření informací mnohým ukázala, že podobná sídliště jako u nás se svého času stavěla i jinde. Ale hlavně v době, kdy náklady na bydlení začínají přesahovat i možnosti lidí počítajících se ke střední třídě a hypotéky se mění v dluhové pasti a pro někoho i v rychlou cestu k bezdomovectví, nepůsobí levné bydlení v družstevním paneláku už tak odpuzujícím dojmem.